Možná

Já ale netvrdim, že dovedu mistrně škrtat to, co do textu nepatří a že píšu skvěle - nikde jsem to nenapsala a rozhodně si nemyslím, že kdybych psala "vybroušené a obsahuplné věty" nebo naopak třeba nepublikovala vůbec, případně sama psát neuměla absolutně - že tím se přece váha názoru mě jako čtenáře nijak nemění. A nemyslím si, že škrtat "obsahuplné" věci je správné - nepoužívat motyku, ale jen takový to malý něco na pletí plevelu, nebo jak to jinak říct, že to není žádné "racionální zvažování toho, co se má vyškrtat či ne" - taky si nemyslím, že ten filozof to chápal například tak, že když by si po sobě přečetl svůj text a viděl, že se mu tam třeba pořád opakuje nějaké stejné zájmeno, nebo že nějaká věta je bezobsažná a v textu není vůbec potřeba - že by to nechal prostě být a pak si za tím textem stál.

jeden filosof kdysi napsal, že to, co píše, je jak polní kvítí- že do toho nechce pak zasahovat motykou rádoby racionálního zvážení toho, co se má vyškrtat či ne- ale rozumím tvému názoru a kloním se i k úplnému opaku- totiž jak R.Musil prý opravoval jednu větu někdy až dvacetkrát ( a Kundera prý taky ).Podívám se pak na tvé vybroušené a obsahuplné věty. Těším se.

nu - já myslím, že to je v pořádku, že o tom nepřemýšlíš, když právě tu báseň píšeš- ale možná je dobré po napsání básně o tom popřemýšlet - naučit se škrtat zbytečná slova nebo verše, aby neutrpělo to ostatní. slova jsou jen slova, když jenom vyplňují prostor mezi začátkem a koncem s někdy zbytečně rozmělní obsah

Díky za poučnou kritiku.Ale já nepíšu tak, že bych přemýšlel, co je funkční či nikoli- alespoň básně ne. Ale díky.

to, že to jde do ztracena, by nevadilo, kdyby to celé nebylo takové nevýrazné - pak tam chybí nějaká dynamika, která by vyvolávala jakýkoli silnější pocit - možná že na vyjádření tohohle pocitu by stačil kratší útvar (a např. verš "a nepůjdu hrdě životem" mi přijde vysloveně nefunkční)