Moje oblíbené místo, na němž prší

Už potisící jsem vystoupil z toho stále stejného vlaku. Jeho sedačky jako vycpaná zvířata v kabinetu biologie ztratily hodně ze své původní krásy. Zvlášť ta moje. Sedačka, která je tak prosezená a rozrytá nehty, že se na ni neodváží posadit nikdo, kromě toho, kdo to udělal. Kromě mě. Zaprášený, kdysi karmínově rudý vůz odjel a jeho kola narážela na koleje, jako o sebe naráží zuby při prvním polibku.

            A zůstal jsem sám. Kapičky deště svištěly volným pádem vstříc svému nezvratnému osudu. Vzhlédl jsem oblakům, prosíc, aby alespoň jednou, když tudy jdu nepršelo. Aby obloha neplakala nad tím, co se stalo. Aby mi nepřipomínala, že bych měl plakat i já. Ovšem šedé mraky se dál a dál tvářily neústupně. Přeskočil jsem donekonečna táhnoucí se koleje, které se, jako obrovský had zakouslý do svého ocasu, vlní krajinou. A vyrazil jsem směrem k lesu. Štěrk silnice skřípal pod mými dotenka sešlapanými podrážkami a já se snažil nevzpomínat.

            Dorazil jsem ke vstupu do lesa, jenž se klenul nad stezkou, jako portál ďábelského chrámu. Větve bez listí, tak jako propletené pařátky malých pekelníků. V lese jsem byl alespoň trochu chráněn před deštěm. Zato vítr zde rozhýbával suché větve, jež tyto pohyby dováděly k šílenství a nutily je vyluzovat skřeky plné běsu. Až běhal mráz po zádech. Odbočil jsem z pěšiny a začal se brodit mořem krvavě rudého listí, ze kterého jako majáky vybíhaly kmeny stromů. Listí pod nohama se posouvalo, šustilo a šeptalo dávno zapomenuté pravdy, lži a tajemství, která byla ukryta ve stromech, velkých otcích těchto malých krvavých vlnek. Začala mě svírat úzkost. Už je to jenom kousek, doopravdy blízko, jenom přejdu tento kopeček s obrovským dubem uprostřed a budu tam.  Konečně, vyšel jsem na malý palouček ukrytý mezi stromy. Ze severu jej kryla kamenná stěna a pod ní udusaná hlína bez trávy, tam je to nejlepší místo na přespání, pokud znáte les.

            Tady jsme před několika lety přespávali s mojí tehdejší dívkou. Možná bych měl říct poslední, od té doby jiným nevěřím. Ale ona, ona byla krásná, tmavé vlasy objímaly ve svém náručí obličej, tak jemně, jak matka objímá své dítě. Její čarokrásné modré mandlové oči. Tváře doslova jako dvě broskve, až jsem několikrát měl chuť si kousnout. Tak moc mě lákala jejich barva a drobné chmýří. Je pravdou, že nebyla tím typem, co ocení přespání pod širou oblohou, do níž jsou špendlíkem světla propíchány hvězdy. Nebavilo ji sedět a sledovat bláznivý tanec plamenů nad mrtvolkami polen. Ona chtěla pít, tančit a pít, občas něco víc. Kluka na jeden večer, možná i na ráno. Takového, co pohladí její broskvové tváře a u toho se nezastaví. Vůbec nevím, proč si vybrala zrovna mne, a proč se mnou šla dál. A tak jsme sledovali tanec smrti a pili už druhé krabicové víno, trpké jako ďas. V krásném alkoholovém opojení, jež začalo obtahovat své dlouhé prsty kolem mozku, úst i očí. Začali jsme se bavit o věrnosti. Myslím, že jsem s touto debatou přišel já. Vyptával jsem se jí, zatímco déšť, jak předzvěst smutných věcí začal svými slzami hasit náš oheň. Když už jen řeřavěly uhlíky, měli jsme všechny tři krabice prázdné a ona přiznala, že mi zahnula.

            Začala mi vřít krev v žilách. „Jaks mohla?!“ Povalil jsem ji na tvrdou zem. Přes rudou mlhu před očima jsem matně zahlédnul, že mluví, ale neslyšel jsem ani slovo. V ruce mě zastudila ručně hlazená střenka mého krásného nože. Čepel, čistá jako zrcadla francouzských panovníků odrážela měsíční světlo. Její oči se začaly roztahovat strachem, a pak i bolestí. Kapičky životodárné tekutiny se jako zkapalněná růže měnily v potůčky a živily suchou, žíznivou půdu pod námi. Ta je hladově začala polykat. K nim se za okamžik připojily i kapky mých slz. Mé slzy, jako údery bubnů dopadaly do rudých jezírek pode mnou.

            Snažím se zapomenout. Ale je to těžší, než to na první pohled vypadá.