Nebe

Znáte tu hlášku? Tu: „A ráno se probudíme mrtví?“ Tu co vždycky řekne nějaký ne moc chytrý srab ve špatném filmu. Tak přesně to se mně stalo. Nevím jak jsem to poznal, ale prostě jsem to věděl. Otevřel jsem oči, narovnal se a zjistil , že sedím v čistě bílé, krychlové místnosti, která má po stránách sedadla přišrubované do zdi a mezi nimi jsou takové ty přepážky co bývají mezi pisoáry. Na straně vlevo ode mě chybělo prostřední sedadlo a místo něj tam byla jenom holá, bílá zeď.

Rozhlédl jsem se a všiml si, že tam se mnou sedí další tři lidi. Holka, černovláska, tak kolem dvaceti. Postavu rozhodně neměla špatnou, ale tvářila se, že vůbec neví. Něco mně říkalo, že to bude problém. Další byl starší chlap, na sobě starou vojenskou bundu a baret na kterém měl nášivku asi nějakých speciálních jednotek, nebo co. A poslední byl černoch v bílé košili s rudou kravatou.

Jak jsme se tak rozhlíželi po ostatních, tou zdí, jak nebylo žádné sedadlo vešel chlap v bílém obleku s tenkým černým proužkem. Bílé vlasy svázané do krátkého copánku, vypadal, že mu je těsně pod třicet. V ruce držel takovou tu desku, jak se na ni pokládá papír, nejlíp nějaký seznam. „Tak přátalé“ začal nově příchozí, ale v tom hlase toho moc přátelského nebylo „mně můžete říkat Petr a přišel jsem vás odvést do vašich ubikací.“ Z kapsy vytáhl pero a začal číst ze seznamu. „Pokud přečtu vaše jméno, ohlásíte se: zde. Matouš.“ Rozhlédl se po místnosti. „Zde.“ Takže ten černoch je Matouš. „Tobiáš.“ Tentokrát to zde bylo moje. Pak jsme se ještě dozvěděli, že ten starší se jmenuje Vojtěch a ta holka Markéta, asi jí budu říkat Makina.

„Vyrazíme?“ Zeptal se Petr, ale spíš než jako otázka to znělo jako více než dobré doporučení. A tak jsme vyrazili. Myslím, že nikoho z nás nepřekvapilo, jak jsme prošli zdí, ale co následovalo bylo doopravdy zajímavé. Silnice osvětlená čistě bílým, jakoby zářivkovým světlem, ani se nedivím, kdyby to měli osvětlovat normálníma žárovkama, tak by je unie asi moc nepochválila, i když tady unie asi moc nemá. Podél silnice lipová alej a za ní krásné věžáky.

Pořád jsme šli za Petrem a on po pár metrech začal mluvit, „protože jste nespáchali nic špatného, nestane se z vás asfalt. Ale protože jste nepřivedli k nám nikoho dalšího, nedostane se nám pokoje, ještě si u nás pořádně máknete.“ Zahnuli jsme k jednomu domu a Petr nás zavedl do podzemní garáže. Mávl na ochranku v budce a ta se k nám přidala, vypadá to, že tady má Péťa dobré jméno. Hned jsem se cítil bezpečněji, čtyři chlapi, tři z nich měli u pasu glocky, jeden dokonce držel Mšestnáchtku. Mířili jsme přímo k bílému transportéru. Na poznávací značce měl jenom čtyři znaky. Když jsme přišli blíž, přečetl jsem tam to co jsem očekával: PETR. Takže náš průvodce bude asi velké zvíře.

Ta ochranka s námi nebyla asi jenom ze srandy, protože k překvapení všech z okolních stínů vyběhlo pět chlapů, tři z nich pevně svírali kalašnikovy, další dva už pálili z čezet. To se asi klukům z ochranky moc nelíbilo, a tak se celkem chytře rozhodli opětovat palbu. Teda skoro všichni, jeden to chytnul z čezety přímo do oka a vymaloval Makině tu pěknou červenou mikinu co měla na sobě, a to jí tak slušela. Bodyguard s M16 na nic nečekal a po chvilce bylo o dva útočníky míň. Po další chvilce bylo po bodyguardovi. Dva z útočníků pořád měli kalašnikovy a stáli ve stínu. Takže svůj ingram vytáhl už i Petr, to nevypadalo dobře. Zbytek ochranky šel k zemi, asi to byli jenom učni nebo co. Ale Péťovi se dařilo, takže ze tmy štěkala poslední čezeta. Přestala, když začal Petr měnit zásobník. To se ozvaly rychlé kroky směrem k nám, a než ho měl vyměněný stál před ním zarostlý otrhaný, no prostě povstalec. Vyrazil mu ingram, prostřelil mu obě kolena, namířil čezetu na čelo a zadeklamoval: „Jménem Poslušných tě odsuzuji k smrti.“ Jak řekl tak se i stalo.

Pak se podíval na nás, ani na nás nemířil, asi jsme nevypadali nebezpečně, beze zbraně, pokrytí krví. Až teď jsem si všiml, že se Matouš pozvracel. Překvapilo mě, že to nehodila Markéta, ale ta je asi ještě v šoku.

„Právě jste byli osvobozeni Poslušnými. Budete muset jít se mnou.“ A tak jsme šli. Posbíral zbraně svých spolubojovníků a rozdal nám je. Já s Vojtou jsme vyfasovali kalachy, je to velice příjemný pocit, držet takovou zbraň.

Poslušný nás vyvedl z garáží nějakým supertajným vchodem za automatem na plechovky a potom jsme procházeli šíleným bludištěm chodeb, ve kterém jsem se ztratil asi po třetí odbočce. Nakonec jsme vyšli do takového malého, tmavého, podzemního tábora. „Vítám vás u Poslušných, myslím, že jsem se ještě nepředstavil, já jsem Teodorik. Pokud se chcete na cokoliv zeptat, můžete.“ O slovo se první přihlásila Makina. „Takže kde to jsme?“ Teodorik odpověděl s milým úsměvem: „V hlavním táboře Poslušných.“ Teď já: „A proč si říkáte poslušní?“ „Protože jsme byli celý život poslušni jeho přikázání, potom příjdem sem a oni s náma budou takhle vyjebávat, jenom proto, že jsme nešířili víru a nepřivedli sem víc lidí? Tak jsme se vzepřeli a jsme v odboji.“ „Takže chceš říct, že jsme v...“ „Není to dost očividné?“

„A hlavně tady nemůžete umřít, takže by jsme se měli vydat pro zbytek mé jednotky, máme zabrány nějaké oživovací místa nahoře ve městě.“ A protože jsme neměli co jiného na práci, tak jsme se vydali zachránit někoho koho vůbec neznáme, protože nám to řekl někdo koho vůbec neznáme a vůbec nevíme jestli mu můžeme věřit. Absurdní. Ale nám to tak ani nepřišlo.

Vyšli jsme ven zase podobnou změtí šílených uliček a na povrch jsme vylezli v nějaké historické čísti archívu nějakého úřadu. Takže i tady mají úřady. Nenápadní jsme moc nebyli, jeden, který vypadá jako každý povstalec a čtyři další zacákaní od krve. Nejzajímavěji to vypadalo na Matoušově košili.

Naším cílem bylo probít se k Toitoikám asi pětset metrů od nás. Nevypadalo to na těžký úkol, dokud nám Teo neřekl, kdo všechno asi bude mít zbraň. Umřít už nejde a tak jsme vyrazili, snažil jsem se samopal skrývat, ale pod mou koženou vestou to moc nešlo. První podezdřelý ji doopravdy měl, dokonce se pokusil Teodorika identifikovat, ale nestihl to dokončit, protože šel k zemi s pusou od motorového oleje a bez temene, Teodorik měl najednou nějakou oslintanou hlaveň. Třista metrů k cíli. Nejhorší asi bude cesta zpátky.

Už na nás běželo pět chlapů, tak jsme začali pálit všichni. Dostal jsem jednoho. Vojta dva na dva výstřely, ten se to musel někde učit. Teo jednoho a Markétě se taky zadařilo. Zato Matoušovi moc ne. Kravatu už nešlo rozpoznat od košile, a tak jsme se rozhodli dál pokračovat bez něj. Nějak se nám podařilo probojovat se až k budkám. V nich byli zamčení Teovi spolubojovníci. Odemkl jsem první a tam stál chlap, co nevypadal na povstalce. Bílé kvádro, košile, kravata, vlasy sčesané dozadu. Jediné co na něm nebylo bílé byl ten desert eagle, co mně mířil na čelo. Hrdinně jsem prohlásil: „jsem nesmrtelný.“ A on mi odpověděl naprosto klidným hlasem: „Ale bolí tě to.“

Beng.