jen ve tvejch smutně osamělejch, patetickejch snech

V některjech kavárnách, když ponořim lžičku do kafe, utíká od ní pěna. Trochu jako když jsme byli malí a nořili jsme něco od jaru do vody s tukem. Nestává se mi to v těch kavárnách vždycky, jenom někdy. Ale žádnej jar v kafi necítim (někdy ho musím ochutnat a zjistit, jestli ho ještě registrují moje chuťové buňky), tak je to jakože v pohodě. Hrozně rád bych vymyslel nějakou metaforu, která by brala v potaz mě jako lžičku a ženský za pěnu, ale absolutně na to nemám kapacitu - doufám, že mi to prominete.
 Je rok devatenáctset padesát něco, jenom bůh ví, kde je zrovna Leonard Cohen a já bych přísahal, že pod stolem cejtim tvoje stehno - stehno, který sis neoholila na schůzku se mnou, ale jen tak, protože si ty nohy jednou za čas holíš. Mám červenou vestu přes svoje brutálně obnošený sako a před kavárnou zaparkovanej nablejskanej DeLorean, kterym jsem se sem dostal.
 Jestli je nebo není bůh říkat nesmíme. Bůh je slovo a tam to prostě končí, jinak začíná být nepříjemně. V celé téhle věci je nějaká dioda (to je z elektro žargonu), která dovoluje lidem tlačit víru jenom jednou stranou - pro názorný příklad se smí trousit řeči o tom, že bůh - v jakékoliv formě - nepochybně existuje, ale nesmí se mluvit o tom, že to je zhruba stejná píčovina jako grungeová hudba nebo párek v rohlíku s majonézou. Když se totiž začne mluvit o tom, že to je píčovina, jste poněkud instantně v prdeli, je to horší, než když vás přátelé najednou přistihnou, jak tak trochu hájíte třetí říši a přitom se šťouráte v uchu párátkem.
 To mě tak trochu přivádí na Janu, na tu, která je slavná, ta studuje teologickou fakultu a má velký nutkání vysvětlovat, že jí studuje jen proto a proto a že sice má hodiny bible ale nemá je ráda. Vlastně je má ráda, ale to jenom pro ty učitele, ne proto, co se v nich probírá. Vůbec nevím, proč se kvůli bibli tak ošívá. Četl jsem jí několikrát a mám jí celkem rád - lidé, kterým prastaré scifi příjde úsměvné jsou idioti, protože neumí ani v rámci jedné knihy cestovat trochu časem a dosadit si, jaké to bylo tehdy. Ano Isaacu, mluvím o tobě, rád tě budu bránit.

 Utekl jsem trochu od toho hlavního, a to že jsem se naučil cestovat časem. Problém je v tom, že by mi stačila jedna cesta a klidně bych se tam zabydlel. Minulost má hodně navrch nad přítomností. Jsou tam hodně malý nájmy, pivo je ještě pivo a (tak trochu nejdůležitějš) jsme ještě spolu. Přikládám seznam věcí, co jsou na tom nejlépe:

- nejlépe ze všeho nejvíc je na tom můj penis, to přiznávám hned na začátku, protože si nikde nepřišel natolik vítaným a natolik doma, kdykoliv je tam na návštěvě, je přesvědčen, že už si nikdy nebude na nic stěžovat
- moje tělo, celý tělo, to se má taky skvěle, protože když je unavený a potřebuje se regenerovat, může to dělat vedle tvýho; namáčklý nebo jenom o některejch styčnejch plochách
- mysl je neustále v jakémsi stavu nirvány (kde samozřejmě nemluvím o Kombajnově kapele a ani o filmu z devadesátek, i když spíš budu mluvit o filmu z devadesátek než o Kombajnově kapele) a já se budu prát do krve za svoje přesvědčení, že nikdy nebudem mít nic o čem mluvit (rozuměj že nám to nikdy nedojde) a když budem spolu mlčet, bude to znamenat, že spolu mlčet máme, že si to moment žádá.
 (prát se za to můžu klidně hned, jsem neustále připravenej už dobrý dva roky, od toho, cos mi řekla, že je v životě víc než se válet v mojí posteli, sledovat filmy a pravidelně se na sebe vrhat)
- budoucnost, rozuměj přítomnost, tedy čas, ze kterého jsem sem utekl, si o mě taky nepříjde nijak ochuzená a fakt je jí beze mě líp. Sám to tam ze stejnýho důvodu nemám moc v lásce; všichni, co by se o mě měli starat a o které bych se měl starat já, jsou v jinejch zemích buďto psychicky nebo fyzicky. Navíc, zachraňovat prahu od kafe můžu v jakoukoliv dobu, kdy je tam kafe k dostaní, a nikdo si toho nevšimne. Ženský po mě můžou pokukovat v jakymkoliv podniku v jakýkoliv době a stejně za mnou nepříjdou, protože se styděj, a já za nima stejně nepříjdu, protože vim, že by to zase akorát skončilo dalším spěšnym odchodem po snídani - aktem, který se jednou zapíše do velkých knih pravdy jako daň z vagíny.
- poslední bod na seznamu patří všemu ostatnímu. Celej můj svět (a přiznávám, že je hodně malej) se má mnohem líp v minulosti, to je proč sebou v DeLoreanu vozím veškerý svoje cennosti, tedy nic.

 Přichází zábavnej moment, hrajem hru, kdy hádáš, proč se usmívám a děláš, že to nechápeš, i když jsem s tebou, jsem nahej, ty seš taky nahá, jakože snídáme a já se tě můžu dotýkat a můžu na tebe mluvit a můžu na tebe koukat a můžu dělat všechno, co je na dalším seznamu, nazvanym prozíravě "všechno, při čem by chtěl tenhle pošuk umřít".
 Nevím, proč všichni nesnášej lidi, co po nich chtěj cigáro - vždyť tihle lidé předstírají vděčnost a tváří se, že jsou rádi za to, že jste! Chtěl bych, abys po mě žebrala cigára, ale musím žebrat já tebe, abych ti mohl cigáro dát. Můžem hrát další hru, tentokrát "hádej, co je špatně".
 Správná odpověď nemá s cigárama nic společnýho. Nebo jo, všechno, co je dobrý má něco společnýho s cigárama. Nicméně, špatně je fakt, že tahle cesta do minulosti (nebo cesta do blaženosti) je možná jenom jednou za čtyři roky, čtyři roky úpěnlivý tužby a jinak prázdnýho života v malym světě.

 Tahle minulost je trochu pošahaná, protože se odehrává hlavně v mojí hlavě a navíc v roce, o kterym toho moc nevim (nedával jsem ve škole pozor, moje sousedka, Sandra Lapešová, měla až příliš hezkej výstřih) a tak má dost silný mezery v ději. Jo, je to trochu jako nějakej film s Dikaprem. Pořád je ale mnohem snesitelnější než ten druhej svět, ve kterym jsme spolu, svět fantazie. Nemůžu všechny ty duhy a jednorožce už vystát.
 V přítomnosti lituju několika věcí - každýho momentu, kdy jsem tě nechal odejít (jo, vim, o tom už jsem mluvil), faktu, že jsem se tě nezeptal, jestli se ti můžu říct že tě miluju - chápu, že by bylo divný to říct po čtyřech letech jen tak, když se mnou jenom někam utíkáš a víš, že poběžim zbaběle za tebou, ale nebylo by divný se zeptat, jestli to smim říct; tomu říkám vychytralost a naučil jsem se to od tibetskejch mnichů z krabice od kakaa - a v neposlední řadě lituju toho, že jsem se na tebe vrhnul jenom jednou (a drsnejma pihama skrejval fakt, že se mi chce fňukat) a ne alespoň šestnáctkrát, protože jsem určitě měl.
 V minulosti neni čeho litovat, a to se mi líbí.

 Takže jenom jako veřejný sdělení: nedospěl jsem a mám k tomu daleko, ale snažím se předělat svůj DeLorean na linkovej autobus a najmout řidiče, abych mohl do minulosti kdykoliv, kdy je v mym malym světě cokoliv v nepořádku, a abych nemusel řídit a mohl pohodlně sedět na sedačce, koukat se z okýnka na ubíhající roky a hladit tě ve vlasech, protože bys mi v takovym případě mohla usínat na klíně. Tahle vize taky patří minulosti a ta je na ní patřičně hrdá.
 Při práci na DeLoreanu mám na sobě svoje rytířský oblečení a s celofánovym mečem v jedný ruce se mi pracuje fakt blbě, ale musim ho tam mít, aby bylo opravdu jasný, že prostě nechci přestat bojovat. Pracuju úpěnlivě, protože i když seš hrozně malá, je u mě bez tebe prostě příliš místa.