Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seNetrvalo by to dlouho, pokud bychom zůstali u plnejch hrnků
Autor
Bohouš Krejza
Sedím na záchodě a močím. Je mi padesát a manželka mě přinutila chcát v sedě. Problém je, že si na něho při svejch sto deseti kilech nevidím. Naše pohlavní orgány se nadobro utopily v sádle.
Je pět ráno. Venku je tma a sníh. Řekli byste, že bych se asi rád vrátil do postele, ale není to pravda. Než bejt s ní, radši pojedu třicet kilometrů v mrazu do smradlavýho Štětí, kde na mě budou řvát dlužníci, že jsem jim ještě nezaplatil faktury, zaměstnanci, že už druhej měsíc nedostali vejplaty, a nájemci, že se ta moje krachující firmička bude muset vystěhovat.
Naše, troufám si říct, vzájemný odcizení dosáhlo svýho vrcholu po smrti staršího syna. Člověk časem otupí a nechá to všechno plynout jako řeku, kterou nemá cenu zbytečně čeřit.
Vychází ze mě hlasitej prd, ale na velkou to nevypadá. Zběžně se holím (bez pěny, kterou si už pár tejdnů nejsem schopnej koupit) a jdu do kuchyně. Z lednice vytahuju kastrol se zbytkem od večeře. Ohřívám ten blivajz a otvírám pivo. Bez ranního vyprošťováka jsem vyřízenej.
Žvejkám to skoro nestravitelný jídlo a vzpomínám na Zdenka. V den jeho smrti jsme se pohádali. Řek jsem mu, že už ode mě žádný peníze neuvidí, dokud mi nesdělí, na co je potřebuje. Urazil se. Vyčet mi, že jsem pokrytec, že by mě stejně nezajímalo, co dělá, a možná měl pravdu. Nikdy mně nepřišlo na mysl, jestli za jeho smrt skutečně můžu já. A i kdyby, nic by se tím nezměnilo.
Je zvláštní, jak mě nechávají tyhle myšlenky chladným a jak studený pivo po ránu dokáže uvnitř zahřát. Vyškrabávám poslední sousto z kastrolu, dopíjím a nádobí házím do beztak už plnýho dřezu.
Než opustím sladkej domov, jdu se podívat do Milanova pokoje. Světlo vycházející ze skomírající pouliční lampy osvětluje plakát Kurta Cobaina. Můj teď už jedinej syn má za vzor feťáka, co si prostřelil hlavu. Snaží se hrát na rebela, přičemž většinou směšně kopíruje svýho staršího bráchu. Jenže toho dobráckýho kukuče, kterej zdědil po matce, se nikdy nezbaví. Je to ňouma a nic z něho nebude. Koneckonců, jak by mohlo, když pochází z rodiny budižkničemů a zkrachovanců.
Venku do sebe vdechuju inverzi. Nasedám do starýho fialovýho favorita a vyjíždím. S letníma pneumatikama je to docela o hubu, ale koho to zajímá? Každopádně nezpomaluju. Když s sebou hodím, můžu se ještě stavit na panáka u Jirky, kterej poustevničí v dřevěným srubu kousek od Štětí.
„Vidíš toho debila?“ ukazuje můj jedinej skutečnej kamarád na muže, kterej před sousední chatkou odhrabává sníh. „Tak ten má supr ženskou.“
Do dvou hrnků nalejvá vodku až po okraj.
„Nechápu to. Takovej debil. Podívej se na něj. Dyk ani neumí odhrabat sníh.“
Beru si hrnek a do polovičky ho vyprazdňuju.
„Byli u mě na návštěvě a myslim, že po mě jede.“
Dívám se na Jirku. Opuchlej ksicht, prořídlý vlasy a krk zapadlej v úzkejch ramenou. Mlčky dopíjím.
„Říkám ti, že je to pravda. Ještě pár dnů a skončí u mě v posteli.“
Na zaprášeným kanapi leží černá kočka. Polštáře jsou posetý mapama od potu.
„Jsou tady do pátku, takže je dost času.“
Dolejvá hrnky, zapaluje si nedopalek, co našel u vyhaslýho krbu, a ptá se:
„Co to může bejt za člověka, když bere rodinu na dovolenou sem?“
Kroutím hlavou. Jirka se odmlčí.
„Musim už jít,“ říkám nakonec, „koupim lahev a odpoledne se stavim.“
Jirka se svaluje na kanape. Kočka za nesouhlasnýho mňoukání skáče na zem. Nejradši bych tu s nima zůstal až do smrti. Netrvalo by to dlouho, pokud bychom zůstali u plnejch hrnků.
Vyjíždím na silnici. Předjíždím jedno auto, druhý, třetí… na starou popelnici si to šlapeme docela dobře… na starýho chlapa jim to pěkně natírám. Šlapu na plyn, dokud nemám nohu na podlaze. Míjím všechny ty prázdný tváře. Napadá mě, jaký měl asi pocity Zdeněk, než se srazil s kamionem? Jestli byl po mně, necejtil vůbec nic. Pouštím nohu z plynu a za horizontem se objevujou první komíny štětský chemičky.