Neposlušný

„Na co bych dál žil?“ řekl si, podíval se dolů, nadechl se, roztáhl ruce, zavřel oči a ladným pohybem převážil své tělo. Vítr mu svištěl kolem uší, jeho účes již nebyl dokonale upravený, znovu otevřené oči slzely náporem větru, věděl, že mu zbývá už jen pár sekund života a přesto se usmíval. Dav nadšený, tím, že má co řešit, postávající v půlkruhu před budovou vyjadřoval své vesměs stejné emoce slzami, nevěřícnými výrazy i opovržením. Letí, letí, ještě letí, stále… ne už ne. Jeho tělo se právě rozprsklo na chodníku. Nikdy nebyl příliš pořádku milovný a tak není divu.  Konečně mají lidé o čem se bavit, konečně mají co vyprávět.

Vstal a šel k porodnici. Přišel, viděl, odešel. Tohle není nic pro něj.

„Hej!“ křikl na něj kdosi něžným hlasem. Otočil se, ale nikoho neviděl. „No tak!“ ozvalo se opět. „Tak se ukaž!“ Odvětil. „Ty mě nevidíš? A co takhle?“ „Ne, nevidím, co si zač?“ řekl s mírným vzrušením v hlase. „Naser si, nebo se ukaž.“ „Nojo nemusíš se hned urážet.“ Kdosi se ukázal. „Kdo jsi?“ „Nevím“ „Co jsi?“ „Nevím, doufal jsem, že mi to řekneš ty.“ „Já?“ „Ty!“ „Tak to je dobrý no…A chceš po mě co?“ „No, nedělej, že nevíš.“ „Jo ty myslíš to?“ „Hm, to.“ Rozsvítily se tomu oči. „To ti ale nedám.“ „Ale no tak, k čemu ti to je? Jsi tady víc než tam.“ „Zapomeň!“ oči svítily dál, nyní však jinak. „Seš normální? Máš ponětí, co nás to tvoje to stojí?“ „Jednou jste mi to dali, tak si s tim můžu dělat, co chci.“ „Tak ty mi to nedáš?!“ „Nedám.“ „Tak nedávej, ale jedno si zapiš. Tentokrát tady skrsneš hodně dlouho.“ „Bezva.“ „Bezva?“ „Bezva!“ „Ty tady chceš zůstat?“ „Je mi to v celku jedno.“ „Tak tě pošlu zpátky.“ „Dělej, jak myslíš.“ „Dej mi to!“ rozkřiklo se. Usmál se: „Klídek jo?“ „Já ti dám klídek. Běda ti, jestli s tím zase sekneš.“ „Je to přece moje duše!“