Zaujalo, vč. diskuse.
Ten osudový zvrat je beznadějně smutný.
Mohlo to být delší, ale oceňuji, že jsi nezabíhal do detailů - co se dělo pak...
Trochu jako z "Musíme si pomáhat".
Skvělý námět, zpracování pokulhává v technických detailech, můžeme probrat poštou, chtěl-li bys.
Syrový, ale ne zbytečně drsný - opravdu líbí!
Zdravím tě, Tragicu!
Přiznám se, že mi v naprosté většině připadají válečná a těsně poválečná témata také už dost vyždímaná. Tento pravdivý příběh mě zaujal právě svou paradoxní zkratkou. Bezprostředním popudem byla reakce průvodce na můj dotaz na pokračování terezínského koncentráku po 9.5.1945: "Ano, tady někde vzadu je tabule, ale toto období nebylo zdaleka tak důležité a kruté!"
Hrdina neměl žádný styk s realitou konce války až do svého příjezdu do Ústí. Předpokládal, že se vrátí sice do rozbombardovaného, ale multikulturního města. Protože naprosto běžně mluvil v Terezínské pevnosti převážně německy, hůře se mu přecházelo do češtiny. Ostatně poválečné osudy těch málo zbylých Židů jsou nepopsanou kapitolou. Vloni jsem se dozvěděl ve slezské Vratislavi, že těch několik set vratislavských Židů, kteří přežili válku a vrátili se domů, dostalo vystěhovalecký pas. "Odsunuli je" do Izraele. Kdo o tom mluví?
Priznam se, ze uz nemam rad vazna dila spojena s holocaustem (instantni slzy, staci jen ohrat v mikrovlnce), takze jsem k teto povidce pristupoval znacne skepticky, proto mne potesilo, ze ti neslo o prvoplanove zdimani emoci, nicmene jsem mel z textu pocit, ze jsi vystavel povidku jen pro onu ironii, coz mi prislo trochu malo. Osud hrdiny mi navic byl dost lhostejny - choval se ponekud hloupe.
jasně, je to problematický, případy pseudopartyzánství se koncem války samozřejmě objevily, nicméně nebylo to nějak masový. ale ok, z tohoto hlediska to mohlo občas splývat.
ty skupinky z 5. května určitě ne, to jsou prostě povstalci. a ryzí partyzáni, na které si ještě dnes hrajeme? nechť jsou jim vemena lehká.
deviane, nelze to takhle zevšeobecnit. Podrobněji jsem studoval pouze jediný region "Žambersko". Ačkoli partyzánské hnutí nebylo nijak početné (jeden oddíl na Suchém vrchu, jedna ukrytá skupina parašutistů), bylo úspěšné. Je zcela logické, že většina lidí měla prostý strach. Okamžikem bezvládí - v první dekádě května se mobilizovaly připravené struktury - takže již 10. května bylo sestaveno několik praporů. otázkou je, koho všeho počítáme k partyzánům. Někdo strávil v lese několik měsíců, někdo jenom pár dnů, rozstříhal nějaké dráty a strhal nebo přemaloval nějaké tabule. A co takoví lidé, kteří si prostě 5. května posbírali pušky a šli si to vyřizovat s kolaboranty, Němci a tak? Jsou to partyzáni nebo ne?
Z pohledu běžného obyvatele to, podle mě, splývalo. Třeba moje babička vyprávěla, jak k ní přišel muž s puškou a chtěl kalhoty. Neměla žádné. Zachránilo ji pouze to, že její pětiletá dcera odsunula rukou namířený samopal. Téhož člověka potom viděla až 26. května, když přišel s celým praporem lidí, obklíčil vesnici a raboval dům od domu.
jen tak lehce k tématu (šmíruju tangence dle kritik) gardisti se z výrazný většiny rekrutovali z jiný sorty lidí (opic), než ozbrojenýho odboje. parťáci šli většinou prostě domů, ti rusky mluvící byli odchytáváni rudou armádou, pouhý zlomek do gard.
Jasně, Tangensi, ale hrdinovi to splývá a čtenáři to má také splývat. Vždyť jaký v tom byl po skončení bojů rozdíl? Partyzáni se zformovali do vojenských jednotek a odešli do kasáren (pokud nešli domů) a mobilizovaní čeští vojáci a dobrovolní gardisté se k nim přidali a tak vznikalo v květnu 1945 československé vojsko.
Kolísavé označení jednou jako gardistů a podruhé jako partyzánů má vyvolat pocity těch, kdo s nimi přicházeli do konfrontačního styku. Po válce bylo obtížné rozlišit, kdo byl kdo. Část partyzánů se plynule změnila v gardisty.
Fruhlingu, díky za názor. Četl jsem na Lidice několik recenzí, nevím jestli Filovu. I ve mně vyvolaly "Lidice", ale třeba i "Habermannův mlýn" řadu otázek, jak takové události popisovat.
Velice se mi příčí vyvolávání emocí dlouhými útrpnými pohledy a hollywoodským znázorněním "válečného zla".
Také jsem si uvědomil, že diváci nejsou schopni přemýšlet, co je pravda a co má vyvolat emoce. Sám jsem byl tak troufalý a naspal recenzi "Lidic", ve které jsem je srovnával třeba s "Atentátem". Mezitím přišly dvě nové generace a prakticky už neexistuje nikdo, kdo by si ty reálie pamatoval, jako v 60. letech Sequens.
K mému textu: v českém prostředí zamlčenou nespravedlností, že Židé mnohdy trpěli ještě po válce. V povídce jsem chtěl ukázat, co jsme také dělali my. Z toho mála Židů, kteří přežili, nakonec většina stejně utekla do Izraele, jak od nás, tak z Polska. A nikdo o tom nemluví. Rudý gardista z ústeckého nádraží je tak stejně důležitou figurou jako Danno sám.
Propříště se zkusím poučit a psát o takových věcech s humorem. Ď.
Tenhle text je napsaný vcelku fajn, ale...
Nevím, jestli jsi četl Filovu recenzi na Lidice (na aktuálně.cz), kde se Fila ptá po ideální formě válečného příběhu - a paradoxně dochází ke zjištění, že po Klimovově Jdi a dívej se nemá smysl točit nebo psát realistické válečné příběhy: čtenář nebo divák už ani nedokáže rozlišit, co je pravda, nad kterou se má dojmout, a co je pravda, která ho donutí reagovat bez konvencí. Už i ten Klimov se trochu zpronevěřil realistickému působení příběhu, když ho proložil svým šokujícím a zcizujícím cynismem vůči postavám (ale ne k divákovi).
Žižek dokonce jde dál a tvrdí, že obětem holocaustu v současnosti prokazujeme čest jedině komediemi.
Neber to jako výtku tvého vyprávění, text je podle mě docela fajn, ale spíš jako zamyšlení nad "žánrem" obecně.
Reko, velmi zajímavé postřehy. Už při pročítání "konkurenčních" povídek jsem si uvědomil docela svoje spisovatelské meze.
Pokusím se upravit.
Uváděný příběh se skutečně stal, i když asi ne tak přesně tak, jak píšu.
Kleine Festung je Malá pevnost?
Když jsem byl asi před dvěma roky v Terezíně, tohle mě šokovalo skoro nejvíc, že Terezín fungoval ještě po válce asi dva roky jako koncentrační tábor, jen se tam vyměnily role. Tys to v té povídce zajímavě využil, i když by mě zajímalo, nakolik by něco takového bylo historicky možné. Pokud se pamatuju, tak se židé v tom novém koncentračním táboře nestali novými zajatci, ale dozorci.
Nesouhlasím s alešem novákem, tohle nemá nic společného s ideologiemi, ale s lidmi. Ten nový terezínský koncentrák nevedli žádní Rusové, ani čeští komunisté.
K povídce: Líbí se mi nápad, ale některé věci mě dost ruší. Třeba tahle pasáž:
"Venku není vidět nic zajímavého. Vagóny míjejí zajatí Němci nebo uprchlíci v kolonách. Kolem postávají ve skupinkách nějací partyzáni a kouří s puškami přes rameno. Každou chvíli se objeví ruský koňský povoz nebo pěšáci. Ti všichni asi blokují trať. Prostě poválečný chaos."
To mi přijde jako takový generický popis války, jako bys to vytáhl z nějaké učebnice dějepisu anebo hollywoodského filmu. Strašně to pro mě čpí papírem, jestli mi rozumíš.
Podobně i některá další místa:
"Ostatní kolem byli také pomlácení, měli vyražení zuby, tekla jim krev z nosu nebo z uší a někteří měli zlámané nohy, takže jen polehávali u stěny vagónu."
To je zase takové popisné shrnutí.
Podle mě by to působilo mnohem silněji, kdybys trochu upustil od těchhle popisů a víc se soustředil na Dannův pohled na svět. Např., když jel vlakem, tak spíš než kouřící partyzány asi vnímal změny, které se udály v jeho rodném kraji (viz třeba ta poznámka o lodích na Labi, ta je velmi dobrá a působí opravdověji než všechny popisy). Když se objevil v dobytčáku, tak spíš než aby si všímal rozbitých nosů mu musela běžet hlavou paralela s tím, co se dělo jemu ještě pár dní dozadu. Atd.
Takových beznadějných situací asi bylo mnoho. Je to dobře napsané, statický, opravdu dokumentární styl. Není co dodat. Tip.
Nominace do PM.
Avi Tragicus...
Ahoj StvN.
Ještě bych chtěl nominovat do PM tuto povídku.
Díky...
Ano, Kamile, souhlasím. Nečekám ale velký úspěch, protože to je formálně takové standardní. Ď.
Ahoj.
Souhlasíš s nominací do PM?
Mdavy, ještě jednou díky za návštěvu a upozornění. Opravil jsem další chyby.
IMa, děkuji za návštěvu.
Děkuji, přátelé.
Janina6 má se svými připomínkami pravdu. Dozvěděl jsem se ten příběh na jedné přednášce na Šumavě uplynulý víkend i s mnoha okolnostmi a podrobnostmi. Ještě během přednášky jsem si ho načrtnul, ale ve spěchu jsem tam všechny podklady zapomněl. Včera jsem si ho po sobě přečetl pouze jednou, protože jsem zase spěchal do školy.
Působivé, skvěle jsi ukázal "druhou stranu mince".
Zážitek mi trochu kazí drobné detaily, jako třeba, že první dva odstavce začínají "už", že dvě věty za sebou začínají "kolem" (Kolem vagónů se motají zajatí Němci v kolonách. Kolem nich postávají nějací povstalci.) a poněkud náhlý přechod z přítomného do minulého času (Ale teď už toho má Danno dost. Dokonce ani široká řeka... už ho nelákala.)
Pro aleš-novák:
> ...dějiny píší vítězové...
Vybuduje-li se dosti pevná hranice, mohou po určitý čas psát dějiny vítězové na obou jejích stranách. Na věčné časy, jak se psávalo na někdejších "billboardech"; ale ani o vteřinu déle :-)
Silný příběh. Po válce se takto nechoval jenom komunistický odboj, ale do té doby spousta ,,slušných" čechů, vše co bylo jen kapku německé, mělo okamžitě nálepku hákového kříže, včetně jazyka.
A na našem území žilo spousta německých židů...
Zajimavy obrat. Myslim, ze takovyhle veci se moc casto nerikaji. Kazdy vidi jen tu jednu svou stranu. Je to fajn, ze jsi to takhle napsal. I kdyz chudak kluk.
dějiny se opakují, ale zvěrstva jedněch nejsou historií srovnávána se stejnými (ne-li většími) zvěrstvy druhých. Protože dějiny píší vítězové...
Vypadá to, jako by příběh byl motivován skutečnou událostí, takže z toho jde mráz po zádech. Dějiny se bohužel občas opakují...
ano. z jedné strany vlajky hákový kříž, z druhé srp a kladivo...
Písmák