Vlakem do Karlových Varů a zpět II

U Teplic

V kupé se rozvoní káva. Odpolední káva. "Odpolední káva?" Co znamená, když položí tu otázku muž muži v odpoledním kupé, sotva vlak vyjede ze stanice Teplice v Čechách? Snad raději počkat až vlak opustí hranice okresu...

Bílina

Bílina, Bílina, je tu svačina, provolává paní v chodbičce a na tácu má chleby s rybí pomazánkou. Jsme věčné děti: studujeme, čteme si, prohlížíme obrázky, posloucháme hudbu, pospáváme. Školní pomazánka tedy ničemu neuškodí.

Atomová krajina

Projíždíme atomovou krajinou mezi Mostem a Chomutovem. Atomy zeminy, vytěženého uhlí, atomy zakrslých stromů, atomy rozbořených budov. Velký kráter jako po atomovce. Pocit zneklidňujícího bezpečí atomových krytů. Atomový věk tu stojí jak vrak náklaďáku v umělé stepi. Nikde nikdo. Jen atomy a všudypřítomnost Dany Drábové.

Kolem Ohře

Stmívá se. Ohře za Kostelcem bude ledová jako studna starého Brůny. A ta probudí lecjakého pavoučka k životu. Lesy okolo nejsou dost hluboké na to, aby skryly hlas mentora, ale ani řídké na to, aby se v nich nemohlo udát něco temného. Dívka v červeném kabátku sleduje skrz špinavé okno tu uplývající řeku jako svůj osud.  

Roudničtí mustangové

Cesta zpátky. U Roudnice dva mustangové v ohradě. Jak jim musí být malá! Pasou se a nejspíš myslí na pláně své pravlasti Colorada. Vedle pole zorané jak od Přemysla. Moje pravlast je tedy tu. A matička na dohled.

Povltavské barvy

Z toho žlutého moře přechází zrak. Co na tom, že van Gogh nemaloval řepku, co na tom, že na druhém břehu není Amerika. Jsme v kraji opilých poutníků, ne rybářů s harpunami. Jsme doma.