Makadamia

I - Day is done

"vzal mě do nejdražší pizzerie v praze, teda bylo to v nějakym hroznym zapadákově, ale bylo tam draho. Jsem si tenkrát myslela, že to bude konečně trvalý"
 Krásná, těžce viditelná pointa této scény je v tom, že v kapse točím poslední dvackou a přemýšlím, jak zaplatit tohle kafe. Nikdy tě do nejdražší pizzerie v praze nevezmu a stejnětak ti nebudu moct nabídnout nic trvalýho, i kdybys to náhodou chtěla (i když naposledy, kdy po mě chtěl někdo něco trvalýho bylo, když mě na metru zastavil grínpísák - a to bylo před dvěma lety). Prozradím ti jedno tajemství, neni to ani půl roku, co jsem seděl na týhle vysoký židličce, úplně stejný, v úplně stejnym nonstopu. S Aničkou - přišla ke mě o několik hodin později a byla zkoksovaná, nechtěl jsem něčím takovým špinit svůj dům, a tak jsem jí tahal po okolních nonstopech a v každém si stěžovala, že tam je špatné víno, a já jsem se chtěl utratit.
 Jinak, samozřejmě, tvůj nápad mluvit v této fázi večera o tom, jak tě kdy kdo zranil, je velice absurdním afrodiziakem.

 Prozradím ti ještě něco. Tenhle svět je úplně celej špatně. Každýho někdo zranil a každej zranil někoho. A budou se navzájem zraňovat, dokud neumřou; prozradil bych ti proč, kdybych to věděl, ale tak bych ti stejně zkazil tu část života, kdy to budou jediný silný zážitky, na který narazíš.
 Pro dokreslení přítomné prázdnoty za námi tancuje striptérka. Oba děláme, že to nevidíme, a že nám to nevadí. Kdyby jukebox nenapadlo pustit Modern Talking, mohl jsem dalších několik let žít ve sladkém zapomění, že něco takového existuje.
 V plánu je usínat si alespoň nějak ulepený na sobě. Budu přemýšlet, kdo v téhle partii ublíží komu; kdo co vyhrál a kdo co prohrál - a dal bych botu za to, že ty taky.
 Můj supertajnej dodatek k tomu je, že tě ráno probudim s míchanejma vajíčkama, i když pravděpodobně nebudou moc k jídlu, protože k tobě moc necítím. Očividně je každej rok, se kterym se vzdaluju od minulosti, těžší a těžší cítit vůběc něco, krom vděčnosti za to, že ses na mě přes místnost koukala pohledem, který mi dlouho nikdo nevěnoval, a ještě ohranější vděčnost za to, že se mnou chceš ztratit byť pár hodin, natožpak rán.

II - Makadamia

Tenhle svět je úplně celej špatně. Každej krok, kterej uskutečnim, očividně došlapuje do ještě větší nicoty, a mě to upřímně začíná pěkně srát. Prošel jsem velkou část tohodle města a povim ti jednu věc - ať už jsi kdokoliv, tyhle kroky by měly dopadat vedle tvejch. Minulostí kráčet nesmim a jinde jsem hrozně sám. Uspávám tě tím, co říkám, namísto toho, abych tě uspával hlazením nebo pohledem intenzivně a pracně upřenym na tvoje zavřený oči. Ať už jseš kdokoliv, pochopitelně.
 Největší záhada dnešního večera, záhada, která se očividně jednou za pár let vrací, je opravdu komplikovaná: Koho proboha napadlo dělat komerčně ledovou kávu s příchutí makadamiového ořechu? Ostatní záhady jsou slabší nebo už prostě omšelé; Proč nesmím dělat jedinou věc, která mi přináší potěšení? Proč jsem ponechán na milost makadamiovému ořechu? Kdo je můj anděl? Kdy bude svítat?

 Mám s sebou spoustu přátel, místo ruky mám Reinholda Messnera, v kapse mám Whitmana a v hlavě tebe. Všichni ale mlčej a nikdo ke mě nemluví, když to potřebuju. Messner je na mě navíc nasranej, protože jsem mu od těch pár večerů s Ivou nepředstavil žádné zásadní pohoří, které by mohl prozkoumávat. Navíc nehrozí, že by se mu Iva kdy vrátila, neboť se přestěhovala na vesnici, věří v neziskové organizace a v neposlední řadě věří v to, že jsem magor.
 Poslední přítel, kterého s sebou mám, je hnědej pán s příchutí makadamiového ořechu. Přeskočím fakt, že veškeří přátelé, kteří mi kdy vydrželi, se dají sehnat na většině benzínek, a soustředím se na to, že takhle, jak sedím v noční tramvaji, a opírám si hnědého pána o koleno, stačí s ním jednou za čas trochu pohnout a je to jakoby mě po koleně někdo hladil a je to příjemné.
 Tahle noční tramvaj mě vyhodí na zastávce, kde jsem tě před třinácti dny, dvanácti hodinami a pěti minutami naposledy zmáčkl, přitáhl a políbil; a zmáčkl, přitáhl a políbil jsem tě málo.

 Makadamiový ořech je samozřejmě ořech, který roste jen v Makadamii, to je kraj, o kterém napsal song BB King; všechny kroky tam vedou do kopce a je to vyhledávaná odpočinková destinace žen po amputaci duše. Chodí se tam usmívat a dokonce tam můžou dostat oficiální papír na úsměv. Ten pak můžou ukázat komukoliv, aby mu dokázaly, že se na něj nepřestaly usmívat proto, že by ho přestaly mít rády, ale jenom proto, že se prostě usmívat přestaly, obecně.
 Makadamie má také jedinou opravu mírovou armádu na celém světě - její jediný voják je ten chlap, co při masakru na náměstí nebeského klidu bránil tankům projet, a je ozbrojený jen svojí památeční igelitkou.
 Před několika lety jsem se tam pokusil zažádat o občanství, ale byl jsem zamítnut. Vadilo jim, že jsem byl oficiálně odsouzen za zločiny proti ženskosti.

Skoro všichni víme, co řekl vtipálek zloději, a většina z nás v to i věří;
jenže
(a tohle je hodně velké jenže)
jsme tohle nevyhráli - jsme ti, kdo zestárli, když se v noci ochladilo.

 Co odpověděl zloděj vtipálkovi už nám nikdo neřekne. Má nám stačit vědět, že je tenhle svět úplně celej špatně a žádnej krok už prostě nebude dávat smysl, čím dřív to do těch svejch lebek dostanem, tim líp. Všechno patří naivním rytmům a jednoduchejm melodiím, nadšení buť uteklo anebo jsem ho vyluxoval. Ani po čtyřech ho nemůžu najít. City se restartujou se svítáním a asi je to tak dobře.

III - Day is done, část druhá

Byl jsem ještě hodně malej kluk a máloco jsem chápal, jedno z prvních děvčat, co mě pustilo k sobě, trávilo noc v mym domě. Rodina navštěvovala vyšší šarže a mě se z toho podařilo vyvlíknout. Souložili jsme v posteli rodičů, která byla hned u velkého francouzského okna, a prosouložili jsme celou noc, tehdy to ještě šlo.
 Byl jsem hodně malej kluk, ale už se mi podařilo pořádně natáhnout, jaký to je když někdo prostě zmizí, jen tak. Tisknul jsem jí k sobě na hranicích pohmožděnin, když jsme usínali, aby se do rána neztratila. Vykládala si to asi nějak romanticky, taková to byla duše. Že to je produkt chorobnýho strachu jí určitě nenapadlo.
 Pamatuju si neuvěřitelně silnej šok, když jsem se probudil a ona tam nebyla, a údiv nad tím, že se mi neulevilo, když jsem jí našel na zahradě, jak zabalená v peřině snídá ostružiny z našeho keře.

 Od té doby jsem nevyrostl. Ze sestry je policistka a z bratra automechanik. Ze mě není nic. Malej kluk s absurdní fóbií, která mu nikdy neponechá jedinej důvod vyrůst. Jenom zbytek věčnosti k rekapitulaci všecho, co šlo do pytle.

 Do toho.