.christening.

V kostele až na dva muže, kteří se věnovali pro mě neurčitelné činnosti v prostorách oltáře, nikdo nebyl. Vystoupali jsme po točitých schodech na kůr a společně s varhaníkem přezpívali všechny čtyři písně, které měly u křtu zaznít. Bachův Puer natus byl pro mě složitý. Víc jsem se chytal u Nebeských kavalírů. Líbila se mi pasáž, ve které se zpívalo: Z milosrdentsví Otcova jsme údy Těla Kristova. Tady do textu Michna vložil pravděpodobně přímo citaci z Bible kralické.

U konce třetí písně sbormistrině krátkým pohybem ruky směrem k sobě a dolů zastavila náš zpěv. Kostelem se nesla silná ozvěna, která utichla až po několika sekundách.

Nikoho ze sboru jsem příliš neznal. Ale líbila se mi Táňa. Mohla mít kolem pětačtyřiceti a pořád se usmívala. Farář křtil dítě a Táňa na kůru, s hlavou nakloněnou, ke mně hovořila. Neposlouchal jsem ji, spíše jsem cítil její dech, který narážel na přední stranu mého krku. Cítil jsem v nosních dírkách její parfém. Pokyvoval jsem hlavou a sledoval její pohybující se rty.

U oltáře držel farář dítě v náruči. Chlapec vůbec nebrečel. Pohyboval údy, jakoby ho držel otec. Jeho rodiče opakovali po faráři nějaké formule. Vedle nich sedělo asi deset rodinných příslušníků, jeden z nich obřad fotil.

Zakončili jsme poslední písní Pane Bože v nebesích. Rozloučil jsem se a rychle vyšel z kostela. Venku šumělo listí jak z filmu od Antonioniho a já měl strašnou chuť se rozběhnout. Mimo kostel mi bylo volněji. Přesto jsem v něm našel něco, co mě ukotvovalo. Snad ten rituál křtu: neobvyklý a přitom tak přirozený.

Po několika hodinách, kdy jsem byl doma, někdo zazvonil. Otevřel jsem dveře a spatřil dvě asi dvacetileté slečny. Ta vlevo měla tmavou sukni, velmi pěkné nohy, růžový svetr. Její hlas mě přiměl, abych zvedl hlavu a pohlédl do jejích tmavě modrých očí.

„Položil jste si někdy otázku, proč Bůh dovolí, aby lidé trpěli?“ zeptala se.

Díval jsem se na ni a uvědomoval si, jak moc se mi líbí.

„Prosím?“ řekl jsem, protože jsem si nebyl jist, co po mně chce. „Mohla byste mi to zopakovat?“

S rozšířením zřítelnic své světlovlasé kolegyně mi zopakovala otázku.

Snažil jsem si upřímně vzpomenout, jestli jsem si tuhle otázku kdy položil. Když jsem zjistil, že ano, omluvil jsem se, že zrovna sleduji hokejový zápas. Mimicky mi daly najevo, že tomu naprosto rozumí a rozloučily se.

Asi hodinu poté jsem ležel na posteli a myslel na tu modrookou holku. Jak chodí od bytu k bytu a ptá se, proč Bůh dovolí, aby lidé trpěli. Myslel jsem na její pohled, kterým mě kurtovala v prostoru mezi dveřmi. Přál jsem si, aby se mě na to nikdy nezeptala.