Od Muzea k Muzeu

Moje pouť začíná u Muzea. Ve stánku si dám prefabrikované jídlo a skrze naleštěnou výlohu pozoruji opiomana. Klíží se mu oči, usíná, padá ze soklu, nadechuje se k životu, vydechuje cigaretový kouř. A tak stále znovu, v cyklech, jako bizarní květina životně rozevírající květy a umírající v tu samou chvíli. Proces kypění a vadnutí. Burroughs postřehl neustálé mření a obnovování buněk narkomanů, kteří tím neztrácejí mladistvý vzhled. Co by mohla paní z některého stylistického studia, kterých je tady tolik, poradit takto vybavenému manekýnovi?

Sestupuji ke kříži, tedy tam, kde se náměstí křižuje s Jindřišskou. Plane tu oheň. Kdosi zapálil betonový odpadkový koš. Oheň má výšku a přitahuje diváky. Stará paní stojí opodál a upřeně hledí do plamenů. Snad kdysi viděla hořící Berlín, snad očekává vlajku vztyčenou nad Reichstagem. Minulost je ale pryč. Je čas jít dál.

Vcházím do útrob pošty. Obří organismus je v plné práci. Tráví stovky, tisíce dopisů. My, odesílatelé přinášíme potravu, skládáme dary kolem pomyslného ohniště, někteří jdou jen s korespondenčním lístkem, nesměle, jiní uchystali uniformovaným a prsatým Ribannám překvapení v podobě plných tašek. Jim patří pro dnešek tento poštovní potlach.

Pestrobarevná synagoga za dalším rohem připomíná amazonského papouška. Ostatně při správném úhlu pohledu je skryta za množstvím kvetoucích stromů. Kostel svatého Jindřicha a Kunhuty tiše vyrůstá nad ty stromy. Orient versus okcident. Lidé spěchají i v místech tak posvátných. 

Kupuji si plechovou kávu u stánku na nádraží. Drží pěnu a mysl. Je hořká jako historie těch míst. Co ta pamatují. Do dveří se sem stále vlamují holubi a starousedlíci. Rekonstrukce nerekonstrukce.

V metru tiše hovoří dva ruští mladíci. Hovoří pomalu jako když černooká dívka kdesi na břehu Bajkalu plete svému milému čepici, jako když se ve vesnici opéká šašlik.

Vystupuji ve stanici Muzeum. Mezi panenkami na baterky kupuji legrační paruku. Ještě pár schodů a mám pod sebou celý Václavák. A chci si tu cestu užít.