Karel

Centrum města. Frekventovaná ulice. Na přechod vstupuje maminka s kočárkem. Z jejich levé strany se na ně řítí auto.

On na druhé straně. Jediným skokem se vrhá do vozovky. Vráží do kočárku, ten se převrací. Maminka padá. Auto ho nabírá na nárazník, nadhodí jej, končí na kapotě.

Hlavou mu běží, teď to dává smysl, tak tohle je konec rozepsané povídky.

Narodil se jako jediný, doslova vymodlený syn postarším rodičům, vystudoval strojárnu, obor automatizace, po škole nastoupil jako vývojář v ČKD. Získal podnikový byt v paneláku.

Tady jednoho večera poznal svou ženu Marii, sousedku, když u něho večer zazvonila, jestli by se jí nepodíval na televizi, zlobí jí obraz. Po půl roce se vzali a ona se oficiálně přestěhovala do jeho bytu.

Po pěti letech začali stavět vilu na okraji města, po dvou letech se stěhovali. Jejich přání mít děti se nevyplnilo.

Byl uzavřený, neměl rád společenské události, alkohol mu nic neříkal a tak byl rád, že se manželka chodí pobavit s děvčaty.

Nejraději sedával ve své pracovně a tam se probíral časopisy, nebo četl knihy. Jen z povinnosti po večeři sledoval s manželkou televizi, když odešla spát, vracel se zpátky ke svému.

Pro někoho byl  nudný, pro další hodný a pro zbytek známých byl posera.

Na škole párkrát zabodoval u zkoušek znalostmi, které nikdo neměl, častokrát ani sami profesoři a v práci překvapil občas i sám sebe předložením návrhů nových technologií výroby, které neměly ve světě obdoby.

Tenkrát ještě příliš nepřemýšlel, kde se to v něm bere. Až později, když přišel o práci, rozvedl se, prodal vilu a odstěhoval  se do malého podkrovního bytu ve staré zástavbě, si pomalinku začínal uvědomovat, že ve svém těle není sám.

První otřes poznání přišel hned druhý den po přestěhování.

V bytě v přízemí vpravo okolo jedné po obědě začalo hořet. Spal, když jej vzbudili hasiči. Když otevřel, začal bez rozmýšlení křičet.

„Dole v přízemí, naproti bytu, kde hoří, spí malé dítě!“

„Něco se Vám zdálo, jste poslední v baráku, běžte opatrně po schodech dolů.“

„Sakra, dělejte něco, jeho matka šla do lékárny.“

Hasič sice kroutil očima, ale přesto dal vysílačkou pokyn kolegům, aby vyrazili dveře a byt prohledali.

Když šli kolem vyražených dveří, právě vynášeli z bytu malou holčičku.

Cosi jej otočilo okolo osy, zavrávoral a rozběhl se celý rozrušený ven, bloudil městem neschopný pochopit. V novém baráku nikoho neznal, s nikým ještě ani nepromluvil…….

Nevěděl, kudy to odpoledne chodil, domů se dovlekl, když už byla tma.

Požár byl první a poslední příběh, o kterém napsal.

Další už byly dílem toho druhého.

Zaznamenával je do svého počítače a přitom zažíval stejný pocit, jako při napínavém čtení.

Teď právě píše, jak hrdinu něco nutí běžet do centra, narychlo opouští byt,  ani nevypne počítač.

Na stole pitevny leží muž po autohavárii. Studenti medicíny pilou vyřezávají v lebce, jediné neporušené části těla, čtverec, opatrně odebírají skelet.

Obnažený mozek má tvar humanoidního obličeje z piktogramu v obilí.