Zhrzené srdce (na počest Růžence)

Temnotou noci jen luna svítí,

Až mrak ji zakryje, tak jak mou duši,

Z dálky se nese vlka vytí,

Snad i on žal můj v kostech svých tuší.

Padají kapky, jako mé slzy,

Na rovy z kamene,

na mé srdce,

Hřbitovní kvítí, ze smutku znavené,

I ono vzdává poctu smrtce.

Smrtce, co svoje kostnaté hnáty

Vztahuje na naši věrnou lásku,

Kterou jsi ty na popel spálil,

Dal naše zlaté štěstí v sázku.

Do hrudi bodnuls mi dýku zrady,

Duši mou nevinnou na cáry’s ztrhal,

I černí andělé točej se zády,

Jsi ďáblův poskok, city jsi mrhal.

Bolest mě spaluje, pekelná muka,

Topím se v slzách a vlastní krvi,

Byla to tvá, nebo jen moje ruka?!

Jedno jest, hlavně že konec už se blíží,

Tvá zrůdná hra mi víc neublíží,

Žalostně v dáli kukačka kuká,

Když život opouští moje brvy.

Zhrzené srdce naposled tluče,

černá zem krchova v rudou se mění,

i v noci temné je vykoupení, 

když si ho smrt bere do náruče…