Sen

Sen

Sen začíná tím, že je po vánocích a přichází známí lidé spolu s mou bývalou sousedkou paní Novákovou a přinášejí spoustu dortů a vánočního cukroví. Velké množství různých na pečení složitých druhů cukroví, uvnitř s krémem, a dorty s krémovými nápisy. V duchu uvažuji, že je přece po vánocích a že jsem jim sama žádné cukroví nedala, nicméně dárek přijímám......

Ocitám se na pláži rybníka Svět, která vypadá spíš jako mořská pláž, podél které vede silnice. Silně pálí slunce, jdu ještě s nějakou partou lidí k vodě. Musím se převlíct do plavek, takže hned hledám záchodek. Žádný nemůžu najít, jdu až na konec pláže, kde stojí starý dřevěný domek se starými škaredými záchodky s malými okýnky. Tam se uchýlím. Dovnitř okénkem nakoukne cikán a směje se mi. Potom slyším, jak se baví s někým vedle v místnosti. Z rozhovoru zjišťuji, že tento člověk těžce zranil svého syna, který tam teď vedle něj leží s vyhřezlými střevy a umírá. Jeho otec, cikán, který se mi posmíval, říká, že ho nechá umřít, že nechce, aby žil.

Jsem otřesená, jdu ze záchodku (úmyslně pomalu, abych nebyla nápadná) a myslím na to, že nemám u sebe mobil, abych zavolala záchranku a policii, ale že se musím okamžitě dostat na deku a zavolat pomoc. Za mnou jdou dvě slečny, které na tom záchodě byly též a slyšely to také. Ty se obrátí a jdou zpět, ale cikán si jich všimne. O jejich dalším osudu už nevím. Já vím, že se nesmím obrátit a jít tam, že by bylo jasné, že jsem to slyšela též, a jdu, snažím se úplně normálně jít na deku. Za chvíli ale už běžím. Cesta je najednou strašně dlouhá, prodírám se davy lidí, na zemi leží spousta maličkých věcí, které kolemjdoucí sbírají a zase je zahazují..... Běžím a prodírám se obrovskými davy, je velké horko. Nasedám na nějakou lanovku ze židliček (židličky jsou stejné jako ty, které jsem ve skutečnosti nedávno zakoupila), na chvilku jedu lanovkou, ale poslední židlička, na které sedím, je upevněná jiným směrem než ostatní a lanovka projíždí velmi úzkými prostory, kde se sotva vejdu. Narážím do věcí a prodírám se na sedačce-židličce okolím, i když všichni ostatní jedou pohodlně.....

Konečně se ocitám na dece a hledám mobil, snažím se naklikat 155, ale nejde to....... Nakonec se mi to podaří. Lidé na záchrance se mi zprvu smějí, potom ale vyslechnou, oč se jedná a jedou tam...... Mezitím se cikán – hlavní hrdina příběhu – dozví, že ten, kdo ho „práskl“, jsem já. Hledá mne a chce mne zabít. Vběhne do místnosti, kde spolu s nějakými lidmi usedám ke stolu. Míří ke mne a křičí, že mne zabije, ale v tom vpadne dovnitř policie a hledá ho. Lidé v místnosti mu naznačí, že když mne nechá na pokoji, tak ho neprozradí. Všichni jsou tedy v klidu, jakoby se nic nestalo a cikán usedá s námi ke stolu. Má ale ruce od krve a na prstech má zbytky vnitřností svého syna. Nicméně se pije červené víno, kterým je potřísněn bílý ubrus, takže kapky krve nejsou mezi kapkami vína k rozeznání. Policie se na něj vyptává, ale my mlčíme. Já si uvědomuji, že kdybych ho teď udala, mám možná do smrti klid, kdežto takto ho nechávám na svobodě a nevím, jak to dopadne......... On se ale náhle sám zvedá a přiznává se. Policajti mu ale nevěří. Je pro ně příliš nevěrohodný a taky říkají – „Který cikán by se přiznal sám? To je přece nesmysl......“ a pouštějí ho na svobodu....... Já se s ním však znovu střetnu a znovu mne chce zabít. Připomínám mu, že jsem ho nechala na svobodě, ale to zřejmě pro něj není důvod, aby mne nechal žít. Snaží se mi vpíchnout do břicha nůž. Já ale popadnu jiný nůž a podaří se mi ho do něj píchnout dřív. Zabořím celý nůž do jeho břicha a říkám si v duchu, jak to jde snadno. Uvědomuji si, jak lehce ostří nože projelo břichem, jak snadné to je někoho zapíchnout. Snažím se vzít mu ten druhý nůž, který byl namířený na mne. Zjišťuji ale, že ho má vpíchnutý také v břiše. V tu chvíli nevím, jak se tam dostal, ale na přemýšlení není čas.  Napadá mne, že ho vytáhnu a odhodím, aby mne s ním nezapíchl, ale hned si uvědomuji, že to je nesmysl, že čím víc nožů má v sobě, tím větší šance, že zemře....... On opravdu umírá..........

Tím ale peripetie nekončí. Vyhledá mne jeho bratr a snaží se mi pomstít. Začnu se s ním prát, má zase nůž a snaží se mne zabít. Chvíli se s ním peru a v tu chvíli se budím......

Jsou tři hodiny ráno. Rozsvěcuji světlo a snažím se na vše zapomenout........ V bytě nade mnou je také někdo vzhůru, slyším, jak chodí........Zhruba za půl hodiny zase usínám.

Ocitám se znovu u té chatrče se starými záchodky a slyším sténat toho kluka. Napadlo mne, že ho záchranka neodvezla, že ho tam nechali a on umírá. Znovu volám záchranku. Oni se mi zprvu zase smějí, ale snad mi už uvěřili a pomohou mu.

V tomto momentu se sen stává matným – nepamatuji si přesně sled událostí. Vím, že záchranku nakonec volám třikrát, protože zraněný syn cikána stále trpí a sténá v té chatrči a nikdo mu nepomohl........

Ocitám se znovu u chatrče. Vidím, jak kolem obchází policie. Přivolám potichu jednoho policajta a říkám mu, že jsem to já, kdo je volal, a vyprávím mu, jak mne cikán ohrožoval a snažil se mne zabít. Opatrně se na něho ptám. Říkají mi, že je mrtvý. Říkám: „Já vím, měl kudlu v zádech“ a v tu chvíli si uvědomuji, že jsem mu ji nevpíchla do zad, ale do břicha. Oni nicméně přikyvují. Přemýšlím, jak je to možné, ale už se k tomu nevracím. Říkám, že jsem ho zabila já a že v tomto domku zůstal jeho zraněný syn. Oni odpovídají, že syn už se uzdravuje a že už nepotřebuje pomoc. V domku je s ním nějaká žena, zřejmě jeho matka (ta už tam byla i dřív, když krvácel). Vyprávím policii, že se mne bratr zavražděného snaží zabít, že jsem se s ním prala a že slíbil, že mne zabije.  Ptám se, co je s ním. Prý je za mřížemi, ale na jaře ho pustí. Skvělé, říkám si v duchu, tak to mám akorát čtvrt roku života. Snažím se jim vysvětlit, že mne zabije, že mi to slíbil. Ale oni se smějí. Říkají, že je mu doporučeno, aby se po propuštění zdržoval v kuchyních, protože je psychicky narušený. A pak si uvědomují, že v kuchyních jsou kuchyňské nože a přijde jim to ohromně směšné.....

Sen končí. Já utíkám v davu lidí, potkávám spoustu známých a příbuzných. Prý se nemám šklebit a mám být veselá. Jak můžu? Nikdo neví, že čekám na smrt. Že čekám, až budu zapíchnutá kuchyňským nožem. Utíkám a potkávám sestru Martinu, maminku, kolegy z práce, sestru Helu. Rozhodnu se, že se Heli svěřím. Jdu za ní a začnu vyprávět. V tom dovnitř vstoupí malá tlustá cikánka a ptá se, jak mi chutnalo cukroví. Uvědomuji si, že se ptá na to cukroví a na dorty, které jsem dostala od paní Novákové na začátku snu......

Najednou mi dochází, že tato paní, která cukroví po paní Novákové poslala, je příbuzná cikánů, kteří se mne snažili zabít. Uvědomuji si, že asi slyšela, co jsem Heli vyprávěla. Ona říká: „No hlavně, že vám dorty chutnaly..........“ a vrací se do místnosti, odkud přišla. V této místnosti balí balíky a polévá je cukrovou polevou a adresy na ně píše krémem.........

A já si říkám, že jsem prozrazená, že už můžu pouze čekat............Probouzím se.