Matka pokroku

Na počátku nebylo nic. Ne, Válková, ani internet nebyl. Jen tma dlela nad propastí, a Duch Boží vznášel se nad vodami. I řekl Bůh: „Budiž světlo!“ a otevřel lednici.

„Kterej pazdrát sežral mý jabko! Já ho roztrhnu jak hada!“ zahřímal šťavnatě, avšak neulevilo se mu ani když si vzpomněl, že jej předevčírem nastrouhal do štrůdlu. Viděv, že nemá s kým by se vadil, komu by spílal a koho by pošťuchoval svými špumprnáglemi, stvořil si pro tento účel člověka. I seznal Bůh, že je to dobré. Hupsnul tedy rychle do kanafasu, teteliv se samou radostí, jak to Homusovi Sapiensovi zítra pořádně nandá.
                                                             ~~~~~~~~~~~~~~~~~ 

„Je toto možný?“ durdil se ráno Stvořitel. „Ten chlap se jenom válí a lenoší, anžto nemá, co by jej popouzelo k nějaké neodkladné činnosti. To mi musí přestat!“
I sestoupil promptně do rajské zahrady Eden.

„Hezkej den vinšuju! Tak, jak je?“ vece Stvořitel člověku.

„Pozdrav Pán Bůh,“ opáčil tento.

„Já už jsem zdravil, jestli si toho neráčili všimnout, ale, to jim povím, Homusi, teda Sapiensisusi... K sakru, to je blbý jméno! Hele, já tě pojmenuju Adam, jo? A budem si tykat! Co ty na to?“

„Mně je to jedno.“

„Tak co, Adame, jak se ti líbí u mě v ráji?“

„Je tady nuda.“

„Šmarjá, po kom je ten kluk tak blbej!“ pomyslil sobě Vševědoucí, avšak nahlas pravil: „Čeho se ti nedostává?“

„Já mám hlad.“

„Hle, dal jsem ti po celém Edenu každou bylinu nesoucí semena i každý strom, na němž rostou plody, že to budeš mít za pokrm. Koukni, tady pampeliška, okurka, paprika... Z toho se dělá salát!“

„Mně se z toho dělá špatně.“

„A nedal by sis kousek štrůdlu? Ještě mi zbylo od čtvrtka...“

„Já mám chuť na grilované žebírko.“

„Žebírko? Já ti dám žebírko, to se budeš divit!“

„Opravdu?“ zaradoval se Adam.

„To si piš! Ale pěkně jedno po druhém. Nejdřív dostaneš narkózu...“
                                                             ~~~~~~~~~~~~~~~~~

„Co tady zevluješ, chlape!“ třese ženština čerstvým rekonvalescentem, až mu zbylá žebra v těle chrastí. „Já jsem tvoje žena Eva, těší mě, tady máš košík a mazej nakopat brambor, k večeři bude lečo. A nechci slyšet žádné řeči!“

„Můhehe, ta ti zažene chmury! I chutě, darmošlape jeden,“ zamnul si Stvořitel ruce a šel si dát šlofíka.

„Tedy Evo, na první pohled to vypadá, že ti spadl do hrnce herbář, ale voní to báječně,“ pochvaloval si večer Adam. „Ta opečená dlouhá věc je v tom znamenitá! Přesně tak jsem si vždycky představoval, že by mohly chutnat kuřecí prsíčka. A z čeho je ta pikantní omáčka?“

„Co já vím? Bylo to červený, kulatý, šťavnatý... Nějakej had to měl v hubě. Teda, to jsem ještě neviděla, že by si večeře sama přinesla přílohu.“

„Šmarjá, nebylo to rajský jabko? Stvořitel mě instruoval, že z každýho plodu smíme jíst, ale chraň nás Pánbůh, jak mu šáhnem na rajčata, na ty že je háklivej! Mimoto zde panuje zákaz skládky, fotografování a češby jablek ze stromu poznání!“

„Strom poznání? Ale, to se podívejme!“ ošila se Eva, zčerstva kvačíc k řečené jabloni. „Jenom naivní moula si radši nechá radit, než by něco sám vyzkoušel, že? Páni, to je lahůdka! Úplně cítím, jak mě osvítila nekonečná moudrost! Dej si taky jedno!“

„No tak jedno, když na tom trváš, abych za tebou mentálně nezaostával. Fujtajxl, to je kyselý! Blééé, jak to můžeš jíst?“

„Chacháje!“ řehní se pramáti. „Já jsem jenom chtěla vidět, jak se u toho budeš tvářit!“

„Já chci zase vidět, jak se budeš tvářit, až ti z toho naskočí kopřivka po celým těle. A vůbec, tak mě napadá, víš o tom, že jsme voba úplně nazí? Aby nás někdo nešmíroval přes plot!“

„Aj, hněv můj a prchlivost má vylita bude na vás, anžto poškvrnili jste zahrady mé, a dědictví mé zohavili jste! Zdaližť jsem nepravil, že v místech těchto se polní pychové nepáší?“ zahřmělo pojednou z nebes, šleh blesku zapálil keř a z plamenů vystoupil Hospodin.

„To byl impozantní trik, Bože,“ snažil se trapnou situaci zamluvit Adam, „ale děláš to blbě. Jelikož je světlo rychlejší zvuku, mělo se nejdřív zablesknout...“

„A mám tě, chytrolíne! Já vás naučím, chodit mi na jabka!“

„A jak nám to chceš dokázat?“ bránila Eva muže. „Je to tvrzení proti tvrzení, a my jsme dva, tudíž tě hravě přehlasujeme.“

„Já nemusím nic dokazovat, holoto jedna nenažraná! Jednak jsem vševědoucí, druhak  mám jabka spočítaná, a nadto vidím, že se v trávě povalujou dva ohryzky! Tak abyste věděli, máte okamžitou výpověď! A o nesmrtelnosti si už můžete nechat jenom zdát! To máte za tomate. Vous comprenez?“

„Pane Bože,“ předstíral Adam pokrytecky pokoru, žmoulaje v hrsti čepici z fíkových listů, „bavme se zdvořile a kultivovaně, jsme přece slušní lidé.“

„To možná vy, já ne! Hybaj na svět! Ať už vás tady nevidím!“

„Však počkej, to si historici smlsnou, až jim prásknu, že nás pan domácí vypakoval z místa bydliště, nevyčkav ani zákonné lhůty!“ přešel čerstvý vypuzenec do ofenzívy. „Evo, hoď na sebe trochu lupení, odcházíme! Stejně jsem měl vleklý dojem, že bydlíme příliš konvenčně. Nakonec si myslím, že svět nebude tak špatné místo k životu. Mléko, strdí, čerstvá zvěřina, rozličné modely fíkových listů...“

„Četná Boží zjevení...“ nezapomněl si přisadit Stvořitel, zamykaje bránu od ráje.

„O co, že všechno zvládnu sám a levou zadní, miláčku,“ holedbal se cestou Adam, vilně listuje v oděvu své družky. „Mimochodem, teď bys mi mohla konečně uvařit kančí medailonky s rajskou omáčkou a houskovým knedlíčkem, nebo svíčkové stejky s jablečným pyré, a nebo marinované vepřové žebírko...“

„Žebírko? Já ti dám žebírko, to se budeš divit!“

„Opravdu?“ zaradoval se Adam.

„To si piš! Ale pěkně jedno po druhém. Nejdřív vynalezneš sekeromlat, luk a šípy, kolo, parní stroj, pračku, mandl, toaletní papír, telefon, televizi, automobil, internet...“

Správně, Válková, právě v tuto památnou chvíli vypukl na zemi pokrok.