Sobotní Prahou

Na Smíchově se právě chystá drobná dívenka na výlet na Karlštejn s motorkářem Edou. Snad ví, co dělá. Helma v její ruce mě uklidňuje.

Na jiném místě mezitím vrátný v osamělé kancelářské budově otevírá historiografický časopis. Začíná svou čtyřiadvacetihodinovou stráž. Bude mu dělat společnost kníže Oldřich nebo černokošiláč Mussolini? V kancelářích jsou soboty pusté, lid dělný si navykl pokračovat v budování kapitalismu zase až od neděle. Bohu natruc.

Na Malostranské náměstí padl Milkovův anděl. Ale o dost spíše ho sem přinesli. Člověk neváží ani zpola to, co ten anděl, a přesto - kdo ho ponese? kdy se mu dostane takové pozornosti?

Před klárovským památníkem obětem a vítězům klečí dvě lolity. Sklánějí se před bronzovou vlajkou a stejně nakloněným tvarem obětiny a vítězství. Pohybují se, pohybuje se v nich nesmělost a rozpuk, zvláštní směs dospívání. Cosi si zapisují do svých nejspíše táborových deníčků. Stejně jako já. Všimnou si mě a rozpohybují svou nesmělost a rozpuk ještě více. Stojím proti nim, nakloněn, oběť i vítěz.  

Na Staroměstském náměstí už dnes máchají ostrými sekerami jen zbohatlí hospodští. To když oddělují Pražskou šunku od kosti. Slunce vylidnilo samý střed čtverce, a tak se tu v půlce května po předčasně horkých dlažebních kostkách prochází jen bosý fakír. Z podvodu ho však usvědčuje bohaté tetování, klátivá chůze a nápadný zájem o odpadkové koše.

V Celetné turistům chutná české pivo. Snad že jim připomíná život sám: zdvíhají ho v těžkých sklínkách, je hořké a do pěny si nezřídka namočí nosy.

Od Obecního domu se rozléhá říhání. Britské říhání. Hoši si hladí břicha a hýčkají špičku. V birminghamské továrně na pneumatiky se jim tak náramná chvilka jistě dlouho nepoštěstí. 

Na záchodcích v Palladiu můžeš svůj močící úd svěřit pohledu jedné z tuctu mladých žen z fotografií. Pokud ti není žinantní močit mezi mušle, můžeš si užít pohledů hned dvou žen najednou. Pravidelně volím brýlatou blondýnu s našpulenými rty. Psychoanalytikovi tuto informaci zamlčuji.

Jsem sám, jsem neozbrojen, jsem nahý, křičí člověk a vbíhá do proudícího mraveniště Na Příkopě. Láme se o vlny turistů, proráží si cestu, až se nakonec nechá unášet. Mravence neporazíš.

Lidé se fotí u černého Ferrari. Jsou tiší a střídají se s podivuhodným klidem, disciplinovaně. Žádné předbíhání, to dá rozum: všichni jsou vyznavači motorového kultu. Mezitím, co se ženy střídají v pozách u vozu, parta kluků v kšiltovkách využívá chvíle a nakukuje dovnitř. Už ale musí uvolnit místo, božstvo chce být zvěčňováno a pochopitelně ne samo. Opět střídání. Ještě poslední pohled věrné, tiché díkůvzdání, možná i odvážný náznak polibku černému bůžkovi z plechu. Už se ale opravdu, ale opravdu musí jít dál. A po svých.

Na Jungmannově náměstí využili holubi klid a dostatek místa ke snubním tancům. Jsou nabiti sluncem. Lidé s těmi tanci čekají na později. Jsou tak podobni solárním panelům: energii shromažďují do zásoby.

Pod lípami na Národní se tři bezdomovci v družném hovoru přou o výskyt pylu tady a na náměstí Bratří synků. Nemohou se shodnout, kde je pylu více. Debata chvílemi nabývá vědeckého rázu. Ten, co kýchá nejhlasitěji, si činí nárok na pravdu. Alergický Sókratés.

Kousek dál se fotí mladá Američanka s panákem složeným z lega. Boyfriend s fotoaparátem se naklání divočeji než Jadran Šetlík nad prostoprsou manekýnou. Svůj úkol chce zkrátka splnit jak nejlépe umí. Nebo už hledá barthesovské punctum? Proces hledání a ukládání do nekonečné paměti přístroje skončil, Američanka vstává a bez pohledu na svého Jadrana hlasitě sděluje: Perfect! Je perfektní jako ta barevná skládanka.

Scházím na Kampu. Paní komentuje dění: „Hen só ňáké herci, ňáké děcka.“ Co by na to asi tak řekli zombie chystající se ke karnevalovému  průvodu Prahou?

Na lavičce tu sedí dvě Francouzsky. V rukách svírají cigarety, o to více ale ponechávají volnosti svým výstřihům. Jsme ostatně na ostrově s galerií Medy Mládkové, a ta má jistě pro francouzskou nonšalanci smysl.