KASR

„Nejhorší jsou Číňani,“ konstatovala nejstarší dcera. „Minulej měsíc jsme měli na hostelu dvakrát potopu, a pokaždý v tom měli prsty Čínani.
Napřed se jeden naložil do vany, vodu nechal téct, a usnul. Takže měl vlastně kliku, že jsme na něj vlítli, protože jinak by se nejspíš utopil. Co ale vyváděl ten druhej, to nikdy nepochopíte.“
Odmlčela se, zakvrdlala brčkem a led ve sklenici zachřestil. Číšník s křivýma nohama fotbalového veterána udělal půlobrat a bez úsměvu se otázal:
„Všechno v pořádku, dámy?“
„My jsme ty, co si u vás před dvaceti minutami objednaly další rundu, vzpomínáte?“ otázala se nejstarší dcera, a on se urazil.
 „Díky bohu za haranty,“ řekla prostřední.
Číšník po ní blýskl zlým okem, pak snad pochopil, že se poznámka netýkala jeho, a odkráčel.

„Přišla jsem takhle jednou do práce,“ vrátila se nejstarší dcera ke svému vyprávění, „a recepční mi hlásila, že máme v lobby podmáčenej strop. Napadlo mě, že rupla stoupačka, a vyběhla jsem proto o patro vejš. Tam už byla mokrá celá stěna, a v dalším patře plavala chodba. Ukázalo se, že voda teče zpod dveří jednoho pokoje, tak jsem vletěla dovnitř. Dveře do koupelny byly dokořán. Z umyvadla se valila voda, a uprostřed tý spouště stál Číňan a v klidu si čistil zuby.
Zaječela jsem na něj, co to vyvádí, a on vytáhl kartáček z pusy a legrační angličtinou povídal: Já si tu čistím zuby.“
Zasmály jsme se a prostřední dcera řekla:
„Mně zas tuhle jedna holčička řekla, že jsem blbá pani.“
„Proč?“
„Protože jsem jí štvala,“ odvětila prostě.
„Proč to děláš?“
„Platěj mi za to,“ pokrčila rameny. „Vychovávám.“
„Neměli by to dělat rodiče?“ zeptala se nejstarší, a její sestra jen pokrčila rameny:
„Onehdá jsem se jednoho chlapečka ptala, co dělá tatínek, a on mi řekl: Táta je magor. Furt se na mámu lepí.“
„Aspoň že tam nemáte žádný Číňany,“ řekla nejstarší, a pak nám číšník konečně přinesl třetí rundu.
„To je jako akvárium,“ zvedla nejmladší sklenici proti světlu. „Mezi těmi lístky máty a ledovou tříští by se zlatá rybka vyjímala vkusně.“
Náhle jsem pocítila potřebu poděkovat jí za to, že mě svou maturitou příliš nenervuje.
„Já nenervuju ani sama sebe,“ opáčila s úsměvem, čímž ve svých sestrách vyvolala obavu, že to bere příliš na lehkou váhu.
Chvíli je poslouchala, pak řekla, že ani od nich se nervovat nenechá, a odešla na toaletu.

„Takže mámo,“ naklonila se nejstarší dcera nad stůl. „Probraly jsme to, a došly k závěru, že bys rozhodně měla jet. Potřebuješ na chvíli vypřáhnout.“
„No toť,“ přidala se prostřední. „Dyť seš na pokraji všeho.“
Překvapeně jsem zamrkala.
„Odpočineš si, vyspíš se,“ sváděla mě nejstarší.
„A přijdeš na jiný,“ dodala prostřední, která má občas ve zvyku vypouštět z vět některá slova, protože předpokládá, že stejně víme, co chce říct.
„Hele holky,“ začala jsem, ale nejstarší mě nenechala promluvit:
„Kolik potřebuješ?“
„Nejde o peníze,“ zavrtěla jsem hlavou.
„U dědy se vystřídaj,“ ujistila mě. „Já na ně dohlídnu.“
„Úplně spravedlivý to ale není,“ namítla prostřední.
„To probereme jindy,“ zarazila ji sestra.
„Už víš, kam tě chce vzít?“ zeptala se prostřední. „Tak hlavně koukej bejt trochu odstředěná, aby si hned nemyslel,“ poradila mi.
„A pro jistotu s sebou vem tohle,“ řekla nejstarší a postavila na stůl žlutý váleček s nápisem NATO.
V tu chvíli se vrátila nejmladší dcera z toalety.
„Na co to je?“ zeptala se, a vzala sprej do ruky.
„Na to,“ zasmála se prostřední.
Dřív, než jí v tom mohl kdokoliv zabránit, stiskla nejmladší trysku a vyslala do prostoru dávku slzného plynu. Všechny čtyři jsme začaly kašlat, kýchat a slzet.
„Je tohle možný?“ vrtěla nejstarší hlavou.
Nejmladší si dlaní rozmazávala řasenku po tvářích a nepřestávala se omlouvat.
Mezitím se rozkýchali hosté u okolních stolů.
Pak se ozvalo kýchání z kuchyně.
Potom přiběhl křivonohý číšník a tvářil se jako vrah.
Kýchl a zařval: „Kterej zmrd?“
Hospoda ztichla a hosté od sousedního stolu k nám obrátili uslzené zraky. Číšník dal ruce v bok a vystrčil hrudník jako kohout.
„Platíme,“ pravila nejstarší dcera jasným hlasem.

Složily jsme se na útratu, ale číšník se nevzdálil, dokud si nebyl jist, že jsme skutečně na odchodu.
Nechala jsem jít holky napřed, a chystala se jako vždycky zapomenout knížku na židli, jenomže prostřední dcera se ohlédla a zabránila mi v tom.
„Tady ne, mámo,“ řekla.
„Co kdyby jí našel?“ kývla bradou ke kuchyni, a vzala mě kolem ramen:
„Nebudem přece házet perly.“