Modrá slza (Interview)

              Modrá slza

   "A víš, že náš svět je jedno velké modré oko?", usmála se na mě včera v noci jedna hezká, byť jen vymyšlená dívka.

   "Vím a někdy v něm docela plavu, mám strach, abych se neutopil, a tak...", špitl jsem.

   "A víš, že náš svět je jedno velké moudré oko?", usmála se na mě ta chytrá holka.

   "Vím a chci znát všechna jeho tajemství, chci vědět", odvětil jsem.

   "A víš, co se s ním zítra stane?", usmála se na mě ona modrooká slečna.

   "Nevím, povídej... Prosím!

   "No dobře, ale dobře se poslouchej!":

   "Za starých časů lidé milovali své bohy, uctívali je a obětovali se pro ně. Bohové pro nás byli vlastně takoví rodiče, rozumíš?"

   "Ano pokračuj".

   "No a jednou jsme si uvědomili, že dokážeme žít a stát na vlastních nohou. Sbohem bozi! Pak nám začalo být smutno. Zbyli jsme na modrém světě úplně sami. Přišel k nám strach z nenáma, vznikla touha po vědění a moci nad moudrým světem. Jenže: Pýcha předchází pád!, moc je vždy začátkem konce."

   "Konce čeho?, nestraš!"

   "Konce modrého moudrého světa bez slz, bez slz bolesti. A každá slza cosi změní, třeba lidskou duši..."

   "Co tedy dělat?, návrat k bohům?"

   "Ne, na to jsme dnes již příliš dospělí, nepotřebujeme matku ani otce. Stačí se jen naučit používat získané znalosti k nápravě napáchaného."

   "Možná je ještě čas namáhat si hlavu tím, jak předejít vlastnímu pláči."

   Asi to nebyla dívka, včera mé vědomí potkala víla, dosud přežívající někde uprostřed srdcí jilmů v nivách řek, a dokonale o něj zakopla.

   Snad symbol, snad znamení. Nechám si to projít hlavou.

                                      BUDE, NEBUDE...