Osudný odraz

Ráno. Zase další bezútěšné ráno. Budík se prostě rozhodl, že ho zničí. Nakonec pípající stroječek zvítězil a Oscar se, ač nerad, vypotácel z postele.

„Zase jednou ranní rutina…“ pomyslel si a zamířil do koupelny. Velké zrcadlo na stěně nebylo jeho velkým přítelem. Ukazovalo mu nějakého velmi unaveného muže po čtyřicítce s neoholenou tváří, řídnoucími vlasy a kruhy pod očima v barvě borůvek.

„Oscare, Oscare. Ty zase vypadáš.“ Oscar byl zaskočen, protože on nevydal ani hlásku. Zato jeho odraz teď vypadal o mnoho živěji. Místo aby kopíroval Oscarovi pohyby, žil si vlastním, i když prostorově omezeným životem. Oscar si několikrát promnul oči a bolestivě se štípl do hřbetu ruky, obraz to zopakoval. Už si chtěl oddechnout, když se náhle jeho zrcadlový dvojník začal pronikavě smát. Přesvědčen o tom, že jen blouzní z nedostatku spánku, odešel se Oscar probudit do kuchyně šálkem pořádně silné kávy.

Voda už byla skoro dovařená a Oscar se stále přesvědčoval o nemožnosti toho, co právě zažil. Zalil kávu a po několika usrknutích se mu nálada zase spravila. Rozhodl se proto, že se o hygienu pokusí ještě jednou. Vešel proto do koupelny připraven na nejhorší. Čekalo ho však jeho staré obdélníkové zrcadlo a jeho normální obraz v něm.

S úlevou sáhl po holicí pěně a žiletce. Hned se však vyděsil nanovo: zrcadlo teď totiž neukazovalo vůbec nic. Nechápavě udělal několik kroků zpět a nafackoval si v domnění, že ještě musí spát. Nic to nepomohlo, odraz pořád nikde.

„Nelekej se,“ ozvalo se zpoza rámu po chvíli ticha a Oscar dvě se vrátil na svoje místo. Vypadal ještě unavenější, nešťastnější a navíc měl teď na levé tváři hluboký krvácející šrám. To už původní Oscar nevydržel a začal téměř hystericky ječet:“Co tohle všechno má znamenat?!! To už mi snad úplně přeskočilo? Vypadni z mojí hlavy!!“

Na to jen obraz pokrčil lhostejně rameny a znovu odešel ze zrcadla. Oscar si do rozklepaných rukou nabral ledovou vodu a začal si ji stříkat do obličeje. U toho se snažil pomocí dechového cvičení zklidnit. Když se znovu napřímil, viděl už v zrcadle jen sebe samotného, k smrti vyděšeného. I tento stav věci mu však dodal pocit bezpečí, a tak se konečně pustil do holení.

Sotva však přiložil na pravou tvář žiletku, rozeřval se domovní zvonek. Oscara to tak polekalo, že sebou cukl a pravou tvář si rozřízl téměř od ucha k ústům. Hrábl rychle po ručníku na zastavení krvácení a za stálého nadávání šel otevřít. Za dveřmi stála paní Littlemanová, jeho postarší sousedka.

„Slyšela jsem od vás hrozný křik, tak mě napadlo, jestli se k vám třeba nevloupal ten gang, co tu teď řádí.“

„Doteď bylo všechno v nejlepším pořádku!!“ rozkřikl se na ni Oscar a praštil dveřmi, div ji nesrazil. Nasupeně se vrátil do koupelny, kde už na něj v zrcadle čekal oživlý odraz se samolibým výrazem a velkou krvavou boulí na čele. Stále ještě naštvaný a krvácející Oscar se ho rozhodl ignorovat a dal si napouštět vanu. Prostě zavolá do práce, že dnes nedorazí a bude klid.

Hovor, který neměl zabrat déle než dvě tři minuty, se změnil ve dvacetiminutovou přednášku o docházce a smyslu pro povinnost, a tak Oscar úplně zapomněl, že se mu napouští ta vana. Jakmile si na to s hrůzou vzpomněl, vystartoval do koupelny, aby snad ještě nevytopil sousedy. Když ale vběhl do koupelny, jejíž kachlíkovou podlahu teď pokrývala vrstvička vody, uklouzl a narazil hlavou na záchodovou mísu. Upadl do bezvědomí.

O několik minut nebo možná hodin později ho probudilo naléhavé syčení ze zrcadla. Podíval se tam a jeho obraz se nad ním skláněl a ukazoval mu, ať jde k němu blíž. Z rány zpitomělý Oscar už se na nic radši neptal a přistoupil blíž k zrcadlu.

„Oscare, někdo je v našem bytě. Slyšel jsem je, jak si povídají. Podívej, co nám udělají,“ dokončil obraz, a ukázal Oscarovy velký průstřel od brokovnice na břiše. V tu chvíli byl Oscar zase plně při smyslech a rozhodnut se zachránit. Chvíli se zamyslel a pak ho napadla spásná myšlenka: jestliže všechno co je na obraze v zrcadle se přenáší na něj, jenom otočené zrcadlově, pak by ho neměli zloději zabít v případě, že jim neukáže předek těla.

Aniž by se s touto světobornou ideou chlubil zrcadlu, vyrazil co nejrychleji s čelem přilepeným ke zdi k východu. Cestou si všiml zpřeházených věcí v obývacím pokoji i rozbitého nádobí v kuchyni. Už byl skoro u vchodu, když se od jeho ložnice ozvalo:“Dál už ani krok.“

Vyděšený téměř k smrti se Oscar zastavil. Vetřelec se pomalu blížil k němu. Těsně za ním se zastavil a namířil na něj zbraň. Oscar v rychlosti přehodnotil svoji teorii a rozhodl se. Prudce sebou trhl a vyrazil sprintem ke dveřím, k útočníkovi otočen zády. Ozval se výstřel.

Oscar dopadl na chodbu. Tělem mu projížděla příšerná bolest. Z posledních sil se otočil na záda a podíval se na svou hruď, ve které teď zela obrovská díra. Broky musely projít skrz. Proč mi to ten obraz neřekl? Poslední myšlenka se společně s ním ztrácela v temnotě. A pak… se probudil.

Bylo to snad to nejúlevnější probuzení za dlouhou dobu. Ohmatal si obličej i hrudník, a když nezjistil žádné poškození, neubránil se radostnému výsknutí. Naplněn novou chutí do života se vypravil do koupelny. Tam už ho čekala vana, umyvadlo, zrcadlo a… obraz v něm. Ale nebyl to jeho obraz. Byl to obraz jakéhosi mrtvého muže s krvácející tváří, rozbitou hlavou a průstřelem v místech, kde se nachází srdce.