Pohádka pro milou

Povím Ti milá pohádku,

dopředu pak možná pozpátku.

Jak byli dva co se vzali,

v jedné postýlce spolu spali

Z jedné mističky spolu jedli.

Tak šťastný život spolu vedli.

Jejich chaloupka v tundře stála,

ve velké pustině, sama, malá.

Pod okny říčka z hor jim tekla,

na jaře byla trochu vzteklá.

Sobi, ptáci, medvědi a ryby u chaloupky žili,

štěstí Těch dvou lidi si moc oblíbili.

Kdo blízko byl srdce mu radostí plesalo,

až jednoho dne, co se Vám nestalo.

Přišel tam v zimě mráz pálivý,

a koho pohladil ten zůstal neživý.

Zastavil říčku, soby, medvěda i ptáky v letu,

a mrazivým hlasem pronesl větu:

"Tuhletu chaloupku ledem přikryji,

štěstí těch uvnitř mrazem zabiji"

Pak už jen vítr a sníh se vál,

a do něj se mraz svým smíchem smál.

A když se potom zastavil,

aby své srdce z ledu pobavil.

Jen úsměv mu zmrzl na Tváři,

že láska z chaloupky dál záři.

I sebral vešker sílu svou a moc,

a rozpoutal strašlivou, mrazivou noc.

A trvala ta noc mnoho dní,

a spoustě živým byla poslední.

Když potom skončil síly už nemaje,

a v pýše své, že led už nikdy neztaje.

V chaloupce ledem pokryté už ne dva - ale tři spali,

to, že se Ti dva v té noci dlouhé tolik milovali.

Mráz padl na zem hrůzou a bojem vysílen,

a přišel první jarní - teplý den.

A kdo přežil ten se radoval,

jak v chaloupce se žije s láskou dál.

A to, že Ti ten příběh povídám,

je důkaz, že i já v srdci lásku mám.