Pruda all inclusive

„Já pořád nechápu, co ti na něm vadí,“ zahleděla se prostřední dcera přes mou hlavu do dálky, což dělá vždycky, když se nudí. Na poli u dálnice svítily mezi pšenicí rudé máky.
„Řekl, že mý texty jsou človíčkovský,“ ucedila jsem skrz zuby.
Vysmrkala se, stiskla si nos u kořene, nakonec ale stejně kýchla, a já o krok couvla.
„Neštiť se mě,“ požádala, kýchla znovu a pak ještě jednou.
„Poctivej kejchá třikrát,“ pochválila si, zatroubila do kapesníku, a kýchla po čtvrté.
„Chytit to od tebe je poslední, co potřebuju,“ zamávala jsem si rukou před obličejem, abych viry rozehnala. 
„Ber to tak, že tě chválí,“ řekla.
Zapálila jsem si jednu duty free z letiště a zavrtěla hlavou: 
„Blbě. Jak slyším, že je něco od srdíčka a pro lidičky, pištivej hlásek v mý hlavě začne deklamovat: hovno, prdel, sračka…Kvůli rovnováze, víš,“ dodala jsem rychle, aby si nemyslela, že má sprostou mámu.
Udělala: „Cha!“ a vzala mi cigaretu z ruky.
„Turecko!“ vyrazila jsem s odporem. „Víš, jak jsem se vyděsila, když jsme zamířili na letiště? Vzpomínáš, co jsem vezla v tašce?“
„Pepřák!“ svitlo jí okamžitě.
„Musela jsem se ho zbavit, aby si nevšiml, zároveň jsem ale nechtěla, aby ho někdo našel. Než jsme dojeli na Ruzyň, propotila jsem triko.“
Uchichtla se, a vrátila mi oslintanou cigaretu. Když jsem zavrtěla hlavou, labužnicky nasála kouř a řekla:
„Už tejden nekouřím.“
„Nakonec jsem ho dala taxikářovi.“
„Nedivil se?“
Pokrčila jsem rameny. „V tom fofru to nestihl. Hodila jsem mu ho dovnitř oknem a utekla. Třeba si řekl, že mi jde o jeho bezpečnost.“

Dcera se vysmrkala a pak vzdychla: „Co bych za to dala, kdyby mě vzal Pepa do Turecka.“
„Nelíbilo by se ti tam,“ přesvědčovala jsem ji. „Hotelovej komplex je nóbl ghetto. To se můžeš rovnou rekreovat na Zličíně.“
„Tři bazény,“ dodala zasněně.
„Čtyři,“ upřesnila jsem. „Obležený stovkama pečenejch Rusů.“
„Hromady jídla,“ nedala se.
„Doteď mě pálí žáha,“ poklepala jsem si na hrudní kost.
„Alkohol v jakýmkoliv množství.“
„A diskotéka do tří do rána,“ kroutila jsem hlavou. 
„Já bych si to uměla užít,“ prskla mi na ret zavirovanou slinu, a ušklíbla se, že si pusu utírám do rukávu.
„Víš jaký je kejchat, když máš hexnšús?“ zeptala jsem se. „Jako by ti semhle někdo vrážel pletací jehlici.“

„Když přišla zpráva, že děda leží v nemocnici, nejradši bych se hned rozjela domů,“ pokračovala jsem. „Zase si nedal říct, a šel vylít bažanta. Svalil se na toaletě a zaklínil se mezi stěnu a záchodovou mísu. Babička mu pomáhala na nohy, ale víš, že má sílu jak dva komáři. Zkusila teda sehnat bráchu, ten si ale jako na potvoru zapomněl telefon doma, takže to zvedla jeho žena.
„Já si počkám,“ hulákal prej děda ze záchoda, zatímco sháněla pomoc na všech stranách.
Nakonec se u nich sešli všichni najednou: záchranáři i obvodní doktorka se šoférem. Když ho začali vyprošťovat, děda se bráníl:
„Já sám! Já sám! Nelomcujte se mnou, herdek. Musím vstávat bokem napřed.“ Nikdo ho ale neposlouchal. Pozadu ho vytáhli z pasti, uložili do postele, a pak se radili, co s ním.
„Nic nepotřebuju, jen jsem upad,“ křičel, ale bylo mu to houby platný, usnesli se, že musí do nemocnice. 
Obvodní doktorka se rozčílila: „Děláme to pro vaše dobro, pane, měl byste spolupracovat,“ a napochodovala do kuchyně vypsat žádanku. Jenomže jak byla v ráži, dopadla z vejšky na židli a rozsedla ji. Než se kdo nadál, válela se babičce u nohou. Šofér jí přiskočil na pomoc.
„Já sama, já sama,“ odstrkovala ho. „Netahejte mě, já musím napřed na bok.“

„Co z toho vyplývá?“ zeptala se dcera.
„Co já vím?“ pokrčila jsem rameny. „Že je život pes?
Odskočila jsem si do kuchyně pro láhev bílého, která se nám chladila v lednici. 
„Neměla bych,“ poklepala jsem si zas na prsní kost.
„Já bych taky neměla,“ zapálila si druhou duty free cigaretu. „Ale jak tě tak poslouchám…“
„Nejvíc mě děsí, že jsem o tom začala psát už před rokem. Hned jak jsem dokončila Skládku, pustila jsem se do příběhu o padesátnících. O tom, jak začínáme bilancovat, jak šla naše manželství do kopru, jak nám umírají rodiče, a občas už střelí i do našich řad. Vymyslela jsem si vzteklou a nepoddajnou babičku, a dokonce chlapa, kterej se bojí psát, protože co napíše, se mu potom stane.“
Odmlčela jsem se, abych si zapálila. „A pak se všechno začalo odehrávat přesně tak, jak jsem to napsala.“
„To je nějaká blbost, ne?“ řekla dcera. Pak dodala uvážlivě: „Hlavně, prosím tě, nepiš o nás. I bez toho to máme dobrodružný.“
„Mohla bych vám vymyslet pěkný osudy,“ zamyslela jsem se. „Jen nevím, jestli by to takhle fungovalo.“
„Kde myslíš, že se to bere?“ zeptala se. 
„Kolektivní nevědomí?“ navrhla jsem teorii, která se mi odjakživa zdála zajímavá. „Nebo prostě ty průsery cejtím v kostech,“ usoudila jsem střízlivěji.

„Ty už teda víš, jak to bude s bubákem?“ zahleděla se do krajiny, nalinkované osnovou vysokého napětí.
„Co s chlapem, kterýmu se mý příběhy zdají človíčkovský,“ pohnula jsem rameny, „kterej hledá romantiku v all inclusive hotelu, a v posteli mi chce žužlat prsty u nohou?“
„Prosím?“ vytrhla se na chvíli z nudy. Sklopila zrak k mým bosým nohám, a lehce se oklepala. Potom zas zaletěla pohledem do dálky, a jakoby nerada připustila:
„Mohlo by to bejt příjemný.“
„To si piš,“ kývla jsem.
„Ty si to piš!“ přikázala.