Ach, to kafe !

Kafe !

To věčný, nekonečný vábení ! Co by jenom lidi dělali, kdyby ho na světě nebylo ? No, patrně by se slejzali pod nějakou jinou záminkou, že ?

-Poď na jedno kafe !
-Tak jo !

Zvláštní, dneska jsme si přehodili řeči těl . Nad dnešním kafe ON sedí s nohama naširoko rozkročenýma a já mám jednu nohu přes druhou, JEHO ruce spočívají lokty na kolenou, a dlaněmi ke mě, já je mám ovinuty kolem sebe. Snad jsem tam za ty léta takto ještě neseděla. Zajímavý. Asi je to reakce na náš včerejší vyprávěcí maratón . Jednou z těch mobilů budeme mít  rakovinu. A z toho kafe minimálně vředy.

-Víš, mě hrozně mrzí, že jsme se tenkrát nedali do kopy a já teď...( je mi do breku a to dokonce tak, že je to poznat i na mém hlasu, sakra !! )
-Tohle slyšet je pro mě ta největší pocta v životě! ( pro mě ale ne teda...)

Absolvovat dištančný závod na tohle téma a navíc ještě po telefonu je velice únavná procedura. Zbytek dne se stydím, že jsem to vytáhla. Navíc zase zbytečně.

A dnes se něčeho bojím, když sedím tak, jak sedím. Vykládám mu o panu XY a o tom, že mám vážnou obavu, že když nepoleví v práci, tak to sním zanedlouho určitě sekne. Starost o partnera je přece na prvním místě !

-Proč se místo trápení neraduješ ze života ? ( a to se mně ptá právě teď a právě on ?! )
-Když já se bojím, že…že…třeba umře !
-No tak ať umře !
-Cooožeee ????
-Ať chcípne, najdeme ti jiného !
-Tak to ti pěkně děkuji ! šklebím se.

A zase si ještě hodinu vysvětlujeme, proč a co by kdyby a tak dál a zas dokola, důvodů, proč jsme se tenkrát nedali do kopy je stále víc a víc a jsou víc a víc absurdní, zdá se mi.

Je večer. Je tady  Druhý Chlap, žádá mě ( och, jaké to překvapení ) o kafe. Nemám! K aktu ale musí být hotové kafe, jako alibi, proč se v pozdní noční hodinu nachází v mém kanclu, kdyby se sem nějakej pomatenec náhodou dobíjel . Beru si sklenku a jdu s ním nahoru, aby mi tam to kafe naše vezdejší nadávkoval. Seshora je slyšet hlasy a já moc dobře vím, koho o malou chvíli potkáme na schodech a taky s kým tam Šéf bude. Jeho přítelkyně je velmi pohledná a pěstovaná žena, to se musí nechat. Oproti ní vypadám jako kdybych právě vylezla z chlíva ( což je taky i pravda ). Svým pasivně agresivním hláskem hysterky nám důležitě sděluje, že hrozně spěchají , protože jedou do hlavního města. Já to vím už od rána, ty krávo! Druhej Chlap pak poznamená, jak je ta osoba tuze sympatická, jenom suše říkám, že mě teda ne .

-Ne ? A proč ? ( šmarjá, no proč asi ?)

-Protože proto.

Pak už se uděje nevyhnutelné. A pak…

-Mhmh, výborná káva, kolik si dala čeho ?

Zívám. Tyhle  rozhovory po jsou tak zbytečné, že bych mu nejraději zalepila ústa.

-Já ani nevím.

-Fakt skvělá !

 No to těžko, dumám, když ochable sedím na kraji postele, protože  jsem ji dělala po tmě a mlíka zbylo jenom pár kapek. Vlastně si vůbec nejsem  jistá, jestli to není  kafe ještě z rána .Třeba  to ani nebyla káva . Třeba ani Druhej Chlap není skutečný . Ale kto mě pak tak zřídil?

 Jsou to už 4 měsíce, co se to stalo poprvé (tuto vzpomínku milosrdně zastírá mlha ) a stále tomu nemůžu  porozumět . Duše a tělo fungují odděleně, musejí tak fungovat, jinak by se cosi takového nemohlo stát. A třeba žádná duše ani není, jenom tělo. Tělo, co vyvádí tyhle šílené kousky… Výsledkem je pak úplně nahej Druhej Chlap,  osvětlený jenom pouliční lampou, který si v umyvadle, co mu sahá přesně tam, kam má, omývá nedávno použité přirození ledovou, nepitnou vodou .

Tohle mě vždycky pobaví. Mým kolegům kupříkladu strašně vadí, když si dovnitř, byť jenom na chvilinku pustím nějaké zvíře, byť je to malilinkaté koťátko. Prý takové zvíře ( vyslovují to se značným odporem ) páchne, může se kdykoliv vychcát, nebo dokonce posrat ( nikdy se to nestalo ) a taky pouští chlupy.

Chlupy a tělesné šťávy Druhého chlapa  jim ale evidentně nepřekáží. Já sama si do společného utěráku utírám osemeněné části těla ( stejně tak Druhý chlap svůj nedávno použitý úd )a když přijdu po týdnu, utěrák tam pořád visí a je  jasné, že ho ti čistotní hoši hojně používali .

 Pořád ještě mluví. Tyhle přenosy do jako normálního života mi strašně lezou na nervy, stejně jako zle hrané emoce. Ale co se dá dělat, bonton je bonton a tak si jako že povídáme, aby to nevypadalo, že spolu jenom šukáme. Když vypadne, je jako tradičně půlnoc. Ach jo .

 Je mi jasné, že za tuhle střetávku ( tak mě s ním načapal na schodech a co ? )si ze mě Šéf bude ještě hodně, hoodně dlouho utahovat, ale velké morální obavy z toho nemám.

Dyť jsem šla jenom pro  kafe.