Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seDny a noci
Autor
Saetri-Ihn
Jsme uvězněni šesti stěnami a nemáme kam, ani jak bychom mohli utéct. Jen chodíme po místnosti a čekáme, až naše těla spadnou v mrákotách k zemi a dají nakrátko zmizet trápení duše. Jenže to by bylo až příliš jednoduché. Něco takového se skoro nestává. Nejde usnout. A tak jen sledujeme měsíc, jež za tlustou mříží táhne oblohou, a cítíme, jak jeho neustálá pravidelnost obléhá naše vědomí. Vychází každý večer a každé ráno zapadá. Pořád a pořád dokola. Až nakonec zpoza hor vylézá slunce a my máme pocit, jak krásně jsme se vyspali. Jsme odpočinuti. A přitom byly naše oči celou noc otevřené.
Což není spánek, ale bdění se ztraceným vědomím, dochází nám pak pokaždé, když nás pár chvil po probuzení přepadá únava. Jednoduše nejsme schopni přečkat noc, abychom ráno byli takoví, jací jsme byli včera - ať se snažíme spát sebevíc, vždycky z náš kousek odejde. A už se nikdy nevrátí.
Kolem osmé se otvírají malá vrátka ve dveřích a dvě ruce vkládají dva talíře s jídlem. Říkáme kolem osmé, jako by snad prvně byla osmá a potom až ruce, ale přitom jsou prvně ty ruce – a pak je až čas. Jídlo je nevábné. Jeho jezením přijímáme tento systém a jeho odmítnutím umíráme. Když vracíme prázdné talíře, říkají si (někdy i nahlas): Prasata, jak málo jim stačí. Ale když vracíme pokrm zpátky, aniž bychom se jej snad dotkli, začínají tušit jakýsi vzdor. Jídlo nosí čím dál voňavějšíí a my nakonec podléháme...
Den je snesitelnější, nežli noc. Plyne jako mrak po obloze a nic jakoby se jej nemohlo dotknout. Světlo ozařuje krajinu a my konečně vidíme víc, než jenom měsíc a hvězdy. Ale i přes to, že nás to baví, je to věc smutná. Pohled na něco, čeho se nemůžete dotknout, vždy bolí. Kola barevných automobilů uhání silnicí. Žlutý jeřáb se neustále točí nad torzem domu. A v dálce je vidět vítr, jak se opírá do listí v korunách stromů. Ale nám není dáno slyšet ono šumění, ani vrzot jeřábu, či hukot aut. Svět nám to odepřel a stále odepírá. Jen občas k nám přiletí zbloudilý pták a my uslyšíme jeho zpěv. Jindy se v dálce vznese letadlo a ten hukot dolehne až sem. Pak pomalu vystoupá k nebesům a tam bílými čarami, jež se ztratí, protne bílé mraky, co potáhnou netknutě dál - jako den.
Oběd je podobný snídani, zatímco od večeře se diametrálně liší. V lidech je zažito, že je to právě naopak, avšak tady každý z nás sezná, že není. Večeře je totiž smutkem nad přicházející tmou a nenaplnitelnou potřebou zavřít oči a spát; je to příprava na dvanáct hodin bdění, v němž vás určitě přepadne hlad, a nikoliv radost ze světla a možnost se ještě dvakrát najíst. Večeře je ukončení dne a může být tou poslední. Koukáme se na oči člověka naproti nám a máme pocit, že jsme mu najednou nějak blíž.
A přitom může kdykoliv přijít chvíle, v níž ho nadobro ztratíme. Někdy si stihneme říct alespoň to blbé ahoj, ale někdy nás přepadnou během onoho bdění - a my až ráno shledáváme, že jsme tu celou noc sami. Jsou za tím těžké boty, jež neustále pochodují chodbou, a pokaždé, když uhodí do dveří některých z cel, rozezní v jejích útrobách obavy. Nikdo je neviděl, ale všichní ví, že tady jsou.
K ránu se probouzíme a někteří z nás nalézají, že tu jsou sami. Z toho druhého, co tu byl s nimi, nezbylo vůbec nic. Ani deka a prostěradlo. Postel je prázdná a ticho, v němž jsou slyšet jen naše nádechy a neustálý tep, je nesnesitelné. Přejeme si tu někoho mít a prožívat s ním ty monotónní dny s jasným koncem. Ale pokaždé, když chodbou přivádí kohosi nového, nás ta touha najednou opouští. Již nechceme poznávat nikoho a nic, když je zas musíme ztratit.
Místo toho nám v uších zní hlas vězně, který nás opustil, a jeho obraz jakoby chodil tou místností. Je tu s námi v naší hlavě a nám je dobře, že už nemají, co by nám mohli vzít, kromě nás samotných. Měsíc běhá po obloze, ale Herkules už zapadl za obzor. Žlutý jeřáb dokončil práci, stal se nepotřebným a zmizel. A jednoho dne zmizí i jeho práce, sesune se v jednotlivých cihlách k zemi a objeví se nová žlutá noha s rukou – ale to už tu nebudem.
Vezmou nás a potáhnou chodbou. A nám bude najednou jasné, jak prázdná je naše cela. Že nám v ní nezbylo ani smítko, ani vůně, snad jako bychom v ní nikdy nebyli. A pak ucítíme její prázdnotu i v nás samotných. A bude to strašné. Povláčí nás směrem vzhůru a s každým úderem našich nohou o jednu hranu schodu, nám bude čímdál víc jasné, že tu jsme sami. Že není žádné my, nýbrž jen já, před kterým jsem se celou tu dobu schovával. Že není my, protože lidé jsou navždycky sami. A ať už se milují sebevíc, žijí a přejí si obětovat své životy jeden pro druhého, stejně budou umírat sami.
Nikdy nebudou umírat lidé, nýbrž bude vždycky a navždy umírat jen jeden jediný člověk – který zemře sám a nikdo mu nebude mít, jak pomoci.
Procházíme další chodbou a z ocelových dveří jsou najednou ty obyčejné ze dřeva. Jedny z nich otvírají a když mne poté usazují na židli, mám najednou pocit, že jsem tu už celé dlouhé roky, i když je to sotva den a kousek. Jakobych snad na jazyku cítil celé tisíce snídaní, viděl proměny krajiny za mříží i celé životy všech vězňů tam dole. Má cela je prázdná a ze mne tam nezbylo už vůbec nic.
Pak zavírají dveře a já tu jsem najednou sám před tím člověkem. A vnímám jen pevnost a chlad dvou okovů, co mi svírají ruce. Muž lupne prsty, jako by tím snad chtěl vyjádřit svou radost z toho, že já to udělat nemohu, a pak se ptá, co jsem provedl.
Ta otázka se odráží o šest stěn kolem mne a v ozvěnách doléhá na mou hlavu. Zas citím ta pouta, co znamenají svět, a vím, že nemám jak, ani kam bych směl uniknout. Jen vnímám své nádechy, které tu musím dělat i přesto, že bych si přál být někde úplně jinde. Někde, kde život není jen ztrácení druhých.
Nevím, co jsem komu udělal, že tady musím být.