Úvodník od autora * Muamarek

Nemohl jsem si nevzpomenout na vtip, jenž koloval mezi lidmi už hodně dávno, přesto je stále použitelným. „Otevřu noviny, tam Husák, zapnu televizi, Husák, poslouchám rádio, on tam Husák. Bojím se otevřít konzervu s olejovkama…“
Nějak takhle jsem si připadal, když jsem četl nové a nové obraty v dubnové krizi vlády, jíž mělo jít o zodpovědnost, minimálně tu rozpočtovou, a o boj s korupcí. Nepíši proti korupci, protože předložka „s“ lépe vyjadřuje stav „bok“ po „boku“. Slovíčko „proti“ by mohlo znamenat střet, jako že se něčemu čelí – a to by bylo zavádějící.
Už jsem si nějak zvykl, že čas od času na sebe politici ukážou prostředníček, že se dokonce pošlou někam a že pochopit problémy lidí s nižším průměrným platem než dvacet tisíc měsíčně přesahuje možnosti jejich fantazie. Na co si však zvyknout nemíním, jsou všelijaké slečny Vozatajové, co se snaží ukočírovat tak leda svoji kariéru. Jak taková slečna Vozatajová vypadá? Je mladá a nezatížená, rozhodně vědomostmi či slušným vychováním nebo morálními zábranami. Tím, že není zatížená, je poměrně lehká. To aby se jí lépe šplhalo. Nejlépe pak po zádech jiných. Má ráda pohádky, nejvíce pak tu o pyšné princezně, kde král odvolává, co odvolal a slibuje, co slíbil. Nikdo si u ní nemůže být jistý, zda mluví pravdu či lže a zda lže náhodně či záměrně. Je dobré držet lid v napětí a nevědomosti. Libuje si ve špionážních filmech a snaží se veřejnosti nabídnout co nejvíce z povětšinou zavřené kuchyně politického zákulisí.
Chléb a hry, tohle heslo platilo již od starověku. Hravost je jistě vzácná věc a provozuje-li se veřejně, mohla by být i bohulibou. Nesmí však chybět chléb. A ten u nás nějak plesniví. To pak jde hravost stranou a lidé vnímají pouze trapnou frašku.
Nepříjemně se mě zmocňuje pocit, že čím dál více se místo úsměvu objevuje na tváři mých spoluobčanů škleb. Otevřu noviny, vylije se na mě kýbl negativismu a agresivity. To samé na Internetu, o televizi nemluvě. V lidech cosi bobtná do iracionálních rozměrů a stačí jen, aby se vynořil nějaký dostatečně přesvědčivý demagog, a lidé mu budou líbat paty.
Pokud to, co jsem teď sepsal, bude někdy viset na hlavní straně serveru Písmák, nevím, co tou dobou bude. Zda se bude řešit, jestli při praní špinavého prádla někdo někomu ukradl jednu ponožku či mu ji přebarvil nebo do ní udělal díru. Tou dobou už bude aktuální zase jiná kauza, o níž se vše vykecá a u níž se nic nevyšetří, jak je tu neměnnou tradicí. Spíš se bojím, že co se nezmění, je všudypřítomná agresivita a nesnášenlivost. A jedno, zda v řízení státu, na literárním serveru, ve společenství vlastníků bytů, v dopravě na silnici či v jakémkoli jiném uskupení, kde spolu lidé musí komunikovat či aspoň respektovat jeden druhého.
V době, v níž žiju, žádné jistoty nejsou. Co bylo však donedávna téměř jisté, že dokud si člověk o sobě myslí, že není úplně normální, je na tom ještě dobře. Děsí mě, že díky slečnám Vozatajovým je člověk nucen uznat, že je ve srovnání s těmi, kdo mu vládnou, úplně normálním…