Hrdina (dramatizace)

Scéna 1

Třída žáků cca kolem 13ti let věku, Profesor u tabule vykládá, všichni sledují.

Profesor: A nyní si povíme něco o Friedrichu Nietzschem. Klíčovým bodem jeho díla je především kniha Tak pravil Zarathustra, rozsáhlý filosofický a symbolický text, v němž už začíná být patrné autorovo nastupující šílenství, které se v průběhu jeho života ještě více prohloubí. Nietzsche se se Zarathustrou zjevně silně identifikoval a později začalo být patrné, že se přehrál do polohy mytického hrdiny a velkého proroka. Nakonec skončil jako šílenec, zcela pohlcený vlastními sny.

Profesor se otočí a začne pomalu psát na tabuli „Friedrich Nietzsche (1844-1900), Mimo dobro a zlo, Tak pravil Zarathustra, Radostná věda, Antikrist, Ecce homo.“ Zatímco žáci opisují, vykloní se Mladý Milan z lavice a zasněně, ale nápadně se zahledí na jinou část jeviště, která se pomalu osvítí a vběhne na ni Spiderman.

Spiderman: Kde jsi, Gobline, ty mizero? Neschovávej se, zbabělče, ať to spolu můžeme konečně vyřídit!

Vbíhá Goblin

Goblin: Tady jsem, Spidermane, ty jeden hrdino. (ironicky) Pche! Trapas s tebou bojovat. Nechápu, proč to vůbec děláš – a nejspíš to nevíš ani ty sám. Zachraňovat svět, a proč vlastně? Poděkuje ti vůbec někdo? Jo, davy obdivovatelů, hromada keců v časopisech a tak, ale bydlíš ve špinavý zavšivený díře, nemáš ani floka, jenom pořád bojuješ za nějaký to dobro, a co z toho máš? Houby! Vykašli se na to už konečně a běž někam žít normální život s normální ženskou, ty blbče.
Spiderman: Zlosyni jako ty nechápou vůbec nic, Gobline. Dobro stojí za každou oběť. Tady jde o vyšší věci, než o peníze a krásky, ale to někdo jako ty nikdy nepochopí. Jde o svět a o lidi, a ty budu před tebou chránit, dokud mi budou stačit síly. Braň se, ty zbabělče!

Goblin se pohrdavě zasměje a oba se začnou rvát. Po chvíli zvedne Profesor hlavu a káravě se podívá na Mladého Milana.

Profesor: Milane!

Mladý Milan sebou leknutím škubne a otočí se k Profesorovi. Zároveň v téže chvilce ustrnou Spiderman a Goblin uprostřed boje, ve stejné chvíli, jako Mladý Milan se otočí k Profesorovi, načež honem utečou; jeviště se opět vrátí k homogennímu osvětlení.

Profesor: Zase jsi nedával pozor!
Mladý Milan: Promiňte, pane profesore.
Profesor: Proč se omlouváš mně? Omlouvej se svojí matce, která mi tu každou třídní schůzku pláče na rameni, že s tebou nedokáže nic udělat. Tvůj prospěch jde poslední léta pořád dolů a nevypadá to, že by ti to vadilo. Jak se takhle chceš dostat na střední školu?
Mladý Milan: Já nevím, pane profesore.
Profesor: Ale to bys už vědět měl! Je ti čtrnáct, příští rok si budeš podávat přihlášky a jestli se sebou honem něco neuděláš, mládenče, tak budeš do smrti vyvážet popelnice nebo jezdit s taxíkem. Pamatuj si moje slova!
Mladý Milan: Ano, pane profesore. Jezdit s taxíkem. Budu si to pamatovat.

Profesor se otáčí zpět k tabuli a začne psát dál: „Nejvýznamnější výroky Friedricha Nietzscheho“, Mladý Milan se otáčí zpátky, Spiderman a Goblin vbíhají zpět a začínají se rvát. Světla ve třídě pohasínají, jak profesor pomalu píše, naopak se zesilují reflektory na bojující dvojici.

Scéna 2

Silnice podél domů a zastávka autobusu u ní, u zastávky stojí několik lidí. Z jedněch dveří vyjde Jiřka, rozběhne se a rozmázne se jak široká tak dlouhá na zemi.

Jiřka: Krucinálfagot!

Sbírá vypadlé věci z peněženky a přitom nadává.

Jiřka: Taková ledovka dneska! A samozřejmě zrovna ve chvíli, kdy jdu pozdě do práce. Zatracená smůla! To se fakt může stát jenom mně.

Klouže po ledovce k autobusové zastávce a když k ní dojde, uklouzne a vrazí do Ženy.

Jiřka: Sakra! Promiňte.
Žena: Nic se neděje, slečno, dneska padáme všichni. Včera hlásili v televizi, že bude kalamita, a taky jo, podívejte se kolem sebe. Tolik sněhu jsem od mládí neviděla. Prej zkolabovala doprava v celý Praze, autobusy jezděj jednou za hodinu a dole na Červeným vrchu spadla trolej, takže se sem nedostanou ani tramvaje.
Jiřka: No to si děláte srandu! (zděšeně)
Žena: Kdepak. (spokojeně) Budu se moc divit, jestli se dostanu do práce za hodinu a půl. To už skoro nemá smysl tam ani jezdit, že jo? Si říkám, že půjdu domů a zavolám šéfovi, že jsem zapadaná a dneska nepřijdu.
Jiřka: Ježišmarjá, ale já se do práce dostat musím! A včas!
Žena: No, dneska sotva. (ještě spokojeněji)
Jiřka: Panebože, co mám dělat!

Jiřka nervózně podupává na zastávce a každou chvíli se dívá na hodinky. Mezitím přijíždí pomalu Milanovo auto, zastaví u chodníku a Milan se uvnitř pohodlně rozloží. Na oddělené části jeviště se rozsvítí světlo, pomalu vchází Mary Jane.

Mary Jane: Spidermane! Spidermane!

Ze stropu se spouští Spiderman na laně.

Mary Jane: Tady jsi! Díky, žes mě zachránil, Spidermane! Už jsem myslela, že nastala moje poslední hodinka! Když se zřítil ten balkón a pode mnou byla najednou ta strašná propast – ach, to bylo strašné! A pak jsi mě najednou držel v náručí a unášel mě vzduchem. Díky, díky!
Spiderman: Takové věci my hrdinové děláme běžně.
Mary Jane: Ty jsi tak statečný! Kdo vlastně jsi? Tolik bych chtěla vidět tvoji tvář.
Spiderman: Vždyť mě dobře znáš, Mary Jane.
Mary Jane: Nevím! Tak aspoň kousek, kousíček..

Poodhrnuje masku přes rty, nakloní se k němu a začnou se líbat na rty. Světla v jejich oblasti pomalu pohasínají, až zhasnou zcela.

Milan: Chaaaaa, paráda. (spokojeně)

Stáhne okénko a odklepne popel z cigarety. Ten pohyb přiláká Jiřčinu pozornost.

Jiřka: To je taxík!
Žena: Tím se v tomhle počasí taky nikam nedostanete! (velmi vesele)
Jiřka: Haló! (běží k taxíku) Potřebuju vzít na Kulaťák, ale honem! Musím tam být za dvacet minut!
Milan: Vy jste se musela zbláznit, v týhle kalamitě?
Jiřka: Prosím, prosím! Musím tam být včas, jinak mě vyhodí z práce!

Milan se pootočí směrem k oddělené části, na chvíli se tam ještě prosvětlí, Spiderman a Mary Jane se ještě líbají.

Milan: Kráska v nesnázích, co?

Světla ve vedlejší části opět pohasínají, Milan se otočí zpět k Jiřce, pomalu si ji prohlédne a pak nastartuje motor.

Milan: Tak si nastupte.
Jiřka: Díky! Díky moc!

Jiřka naskakuje do auta a Milan se rozjíždí. Zastávka pomalu zůstává za nimi.

Jiřka: Ach bože, to jsem ráda, že jsem na vás natrefila. Prej stojí celá Praha.
Milan: Celá ne, to bych tu nebyl. Ale co je to za nápad, v tomhle počasí spěchat do práce? Dneska nejspíš nepřijde včas vůbec nikdo v celým městě.
Jiřka: Jenže já dostala od šéfa ultimátum, že ještě jeden pozdní příchod a vyrazí mě.
Milan: To je teda pěknej ras, ten váš šéf.
Jiřka: To jo. (odmlčí se) Na druhou stranu, je fakt, že jsem chodila vždycky dost pozdě. A posledně už se fakt naštval.
Milan: No ale v tomhle počasí snad může udělat výjimku.
Jiřka: Možná jo, ale já to nechci riskovat.
Milan: Kruci, nemůžu jet rychleji, než krokem. V tý vánici není vidět na dva metry. (vyklání se z okýnka) Uhni bábo, já vím, že jsi na přechodu, ale na tomhle sněhu to neubrzdím. (zpět k Jiřce) Ty lidi se snad zbláznili, skákat v tomhle počasí takhle do silnice.
Jiřka: To musí být příšerná práce, jezdit s taxíkem.
Milan: Ani ne, naopak, člověk je užitečnej. Někdy si připadám jako zachránce, zvlášť když někdo třeba jenom kvůli mně stihne letadlo nebo když jsem jednou vez rodící ženskou do nemocnice. Říkala, že to dítě pojmenujou po mně. No tak doufám, že to nebyla holčička, Milan ujde, ale Milana je divný jméno.
Jiřka: To jo. (nepřítomně)
Milan: Jak vy se jmenujete?
Jiřka: Jiřina.
Milan: Hezký jméno. Jiřinka. Jiřka. Hodí se k vám.
Jiřka: Díky.
Milan: Člověk se v tomhle zaměstnání naučí odhadovat lidi. Kdo dá velký dýško, kdo nebude mít ani floka. Komu je fuk, kolik to bude stát, a kdo šetří každou findu. Ten, co mu málem ulítlo letadlo, mi utek bez zaplacení. No ale hlavně že ho stihnul. Schválně jsem se šel podívat a ještě ho odbavili. To má pak člověk fakt dobrej pocit.
Jiřka: To věřím. (nepřítomně, pokukuje po hodinkách)
Milan: Skoro ještě lepší, než když přechytračí chlupatý. Mizerové zatracený, akorát by člověka prudili. Nebejt jich, jezdilo by se skvěle. (vyklání se z okýnka) Hej ty tam, pozor na tom obrubníku! (zpět k Jiřce) Lidi jsou vážně cvoci. Ale poliši jsou největší zlo. Když jsem jel s tou rodící ženskou, řítili se za mnou se zapnutou houkačkou jak šílenci. Naštěstí se mi podařilo je setřást, ale zapsali si značku a pak mě otravovali, abych přišel podat vysvětlení. Tak jsem řek, že jsem se koukal do zpětnýho zrcátka a mezi nohama už byla vidět hlavička. Holka mi to dosvědčila a nakonec jsem jenom platil pokutu. Ale stejně jsou to svině.
Jiřka: Proboha, nemůžete jet rychleji? (nervózně)
Milan: Můžu, Jiřinko, ale to se rozmázneme v nejbližší zatáčce dveřma napřed, tenhle sníh není žádná sranda.
Jiřka: Tady žádný zatáčky nejsou! Šlápněte na to!

Na oddělené části jeviště se opět pomalu rozsvítí světla, Mary Jane stojí na hroutícím se balkóně a křičí, kolem padají kameny a kusy říms.

Mary Jane: Spidermane! Spidermane, pomoc!
Spiderman: Už jdu, moje lásko!

Spiderman se zjeví na provaze, popadne Mary Jane do náručí a odnese jí do bezpečí. Tam ji spustí na zem a oba se vášnivě obejmou. Světla opět pomalu pohasnou.

Milan: No co, snad se to projednou nezblázní. Držte si kloubouky!
Jiřka: Aaaaa! (zavřeští) To byl smyk?
Milan: Pohodička, tohle zvládám levou zadní. (zuřivě kroutí volantem)
Jiřka: Ježišmarjá, co to auto dělá?
Milan: Nebojte, já vás do tý práce dostanu včas, i kdybych to měl rozsekat!
Jiřka: Proboha, to snad ne!

Náhle se z mlhy vynoří zadek nákladního auta, Milanův taxík do něj zezadu narazí. Jiřka zaječí.

Milan: A do hajzlu.

Z kabiny náklaďáku vyskočí řidič, výhrůžně si vyhrnuje rukávy. Milan vystoupí z auta, Jiřka vyskočí za ním.

Jiřka: To nám ještě tak scházelo. Takhle se do práce už tuplem nedostanu. Musel jste jezdit jako blázen?
Řidič: Jo, ty blbče. Jezdíš jako prase!

Milan ignoruje oba a prohlíží přední nárazník.

Milan: Zaplaťpámbů, nic se nestalo. Naskočte si, Jiřko, frčíme dál.
Řidič: Seš hluchej, kokote? Jezdíš jako čuně! Doufám, že seš pojištěnej, protože tohle bude stát slušnej majlant. Zadek mám na sračku.
Milan: Si tykáme, jo? Tak hele, jednak to máš jenom škráblý a jednak si za to můžeš sám. V tomhle počasí stojíš u krajnice jak debil a nemáš ani zapnutý světla. Se nediv, že do tebe někdo vrazí.
Řidič: Do toho je ti hovno, napálils to do mně, tak koukej navalit vobčanku a číslo pojištění a všechno.
Milan: Na to nemáme čas, musíme jet dál. Buď rád, že nezavolám benga, je to tvoje vina, jestli by někdo platil, tak ty.
Řidič: Za co asi? Nemáš na tom ani škrábanec!
Milan: Jo, prostě jsi měl kliku. Jiřko, vraťte se do auta, jedeme dál.
Řidič: Ty pojedeš tak akorát na funus, ty čůráku!

Popadne Milana, který už odchází do auta, za límec a smýkne s ním. Milan se na něj vrhne a začnou se rvát. V oddělené části jeviště se rozsvítí světlo a je vidět Spidermana, jak se pere s Goblinem. Chvíli se oba páry mlátí, pak Milan ubalí řidiči jednu pěknou do brady, ten padne a zůstane ležet. Ve vedlejším okrsku zároveň přemůže Spiderman Goblina, ten padne a Spiderman mu položí nohu na hrudník a zvedne vítězně jednu ruku, na druhé ostentativně zatne kulturisticky biceps. V téhle záměrně přehnané scéně pomalu začnou pohasínat světla v oddělené části. Milan si na hlavní scéně sebevědomě opráší kabát od sněhu a pokyne Jiřce, aby si sedla do auta. Pak si sedne sám.

Jiřka: Panebože, Milane, vy jste se zbláznil! Nejdřív nabouráte a pak se servete!
Milan: Já? Za obojí si ten blbec může sám, za bouračku i za tu bitku. (uchechtne se) Hospodskej rváč, to je vidět na první pohled. Než ten se vůbec rozmáchne, každej průměrněj karatista ho stihne třikrát knokautovat.
Jiřka: Děláte karate? (se zájmem)
Milan: To víte, v mojí profesi se vždycky hodí umět se ubránit. Taxíkama jezděj lecjaký divný typy.
Jiřka: Zdá se, že to sněžení už trochu polevuje. (dívá se z okna)
Milan: Jojo, a taky jsme to vzali zkratkou, takže jsme se vyhnuli tý zácpě dole. Jste připoutaná, doufám, protože na to zase šlápnu. Máme ještě deset minut a když pojedem rychle, stíháme to i s pětiminutovou rezervou, abyste nemusela po chodníku běžet jak šílená. S těma vašima botičkama na podpatku by to nebyl dobrej nápad.
Jiřka: No jo, už jsem dneska jednou sletěla.
Milan: To se nedivím. Já bych na tom chodit nemoh. (koukne jí na nohy) Ale je fakt, že vám to moc sluší.
Jiřka: Díky. Vám taky. Je vidět, že cvičíte. (přejede uznalým pohledem Milanova ramena)

Náhle se ozve zvuk policejních houkaček a zezadu se na Milana přilepí policejní auto.

Milan: Sakra, chlupatý, to nám zrovna teďka fakt chybělo.
Jiřka: Co se stalo? Proč po nás jdou?
Milan: Co já vím, asi jsem nepřizpůsobil jízdu stavu vozovky nebo kýho vejra. Anebo jim vadí, že jsem dole jel na červenou. Zatracená banda kreténů, jestli si teď budem půl hodiny vyměňovat papíry, tak vás nestihnu dovézt do práce včas.
Jiřka: A to už to vypadalo, že to krásně stihneme! (plačtivě)
Milan: Nojo, ale já budu muset zastavit, nemám žádnej náskok, neujel bych jim...

Milan zastaví, z auta se pomalu vyšourají dva policisté a nejdřív se pečlivě balí do zimníků. Na vedlejším okrsku jeviště se pomalu rozsvětlí, stojí tam Spiderman a kousek od něj Goblin s omdlelou Mary Jane v náručí a šklebí se na Spidermana.

Goblin: Teď jseš v šachu, co, pavoučí socko? To čumíš? Konečně budeš skákat jak já písknu, jinak ji vidíš naposled, ty roztřesená hromado vlhkejch pavučin. Teď si sundej ten trapnej obleček a lehni si na zem hlavou dolů a s rukama za hlavou, jinak to tahle tvoje kráska schytá.

Spiderman stojí, ani se nepohne, Goblin na něj vyzývavě zírá. Policisté pomalu přicházejí k Milanovu okénku.

Policista1: Tak, pane řidiči...
Milan: (s pohledem na Goblina) To teda ne!

Milan prudce šlápne na plyn a vyrazí dopředu, policisté uskočí a běží do auta, zatímco se taxík rychle vzdaluje. Hovor policajtů už je slyšet zpoza jeviště.

Policista 1: Do háje! Všimnul sis espézetky?
Policista2: Jseš cvok? V tomhle počasí?

Zároveň Spiderman prudce přiskočí, vyrve Goblinovi Mary Jane a vyskočí na provaz. Taxík uhání a Spiderman se houpe na provaze podél něj s dívkou v náručí, oba prudce prchají. Jiřka se jen drží, oči vytřeštěné, a občas vyjekne. Mary Jane volně spočívá ve Spidermanově objetí.

Milan: Chachá!
Spiderman: Chachá!

Ještě chvíli honička pokračuje, pak Spiderman zmizí za jevištěm a taxík trochu zvolní.

Milan: Setřásli jsme je. Než se v těch zimnících a rukavicích narvali za volant, byli jsme dávno v trapu.
Jiřka: Ježišmarjá, my jsme utíkali před policajtama jako zločinci!
Milan: Nic si z toho nedělejte, Jiřinko, značku máme zapadanou a do obličeje mi neviděl. Nemá jak nás vypátrat, na tomhle úseku nejsou ani kamery, a kdyby, přes sníh na nich bude houby vidět. Jste v pohodě? Jste nějaká roztřesená.
Jiřka: Ufff. Ne, už je to dobrý. Teda, vy jste normálně jak nějakej akční hrdina.
Milan: A vy jak filmová kráska v nesnázích.

Podívají se dlouze po sobě a pak se od sebe zase rozpačitě odvrátí. Taxík pomalu přijede ke krajnici a zastaví.

Milan: Tak, jsme tady, Jiřko. Jak jsem slíbil, máte ještě celejch pět minut času, abyste na těch jehlách nemusela běžet.
Jiřka: Byl jste fakt neuvěřitelnej.

Milan vystoupí a dvorně otevře Jiřce dveře. Ta, zatímco vystupuje, se přehrabuje v kabelce.

Jiřka: Tak kolik vám dlužím?
Milan: Nechte si to. (odstrkuje Jiřčinu ruku s bankovkou) Copak se krásky zachraňujou za peníze?
Jiřka: Poslouchejte, Milane, vy jste... prostě naprosto skvělej.

Nakloní se k němu, Milan se skloní k ní a začnou se líbat. Na vedlejším okrsku jeviště se rozsvítí pomalu světla a Spiderman se tam objímá a líbá s Mary Jane. Pak se Milan s Jiřkou pomalu líbat přestanou, zatímco vedlejší líbací scéna pomalu pokračuje. Jiřka opět zaloví v kabelce a podává Milanovi vizitku.

Jiřka: Tohle je moje vizitka, Milane. Zavolej mi. Moc ráda s tebou někdy někam zajdu.
Milan: (vezme vizitku) Jestli ale teď přijdeš pozdě do práce, tak to celý bylo úplně zbytečný, Jiřinko.

Jiřka se usměje, rychlým krokem vyrazí pryč z jeviště, ještě se přes rameno ohlédne a zamává Milanovi, než zmizí v zákulisí. Milan si zapaluje cigaretu a zamyšleně se dívá na vizitku. Ve vedlejším okrsku jeviště pomalu Spiderman přestane líbat Mary Jane a odtáhne se od ní.

Spiderman: Jsi moc krásná. Ale víš, že to mezi námi nejde.
Mary Jane: Ale proč?
Spiderman: Protože život hrdiny už je takový, lásko. Zachraňuje lidi, stará se, aby dobro vždycky zvítězilo a zlo nezůstalo nepotrestáno. Nemá právo na šťastný osobní život.
Mary Jane: A co já?
Spiderman: Brzy na mě zapomeneš.
Mary Jane: Nezapomenu! Nikdy! Přísahám!
Spiderman: Možná jen jednou, až budeš mít dítě s jiným mužem, dáš mu na památku moje jméno.
Mary Jane: Ach, miláčku!
Spiderman: Sbohem, moje lásko. Nikdy nebudu milovat jinou.

Mary Jane utíká s pláčem z jeviště. Spiderman pomalu přejde k Milanovi, vytáhne mu cigaretu z krabičky a zapálí si ji jeho zapalovačem, který mu pak vrátí.

Spiderman: Hodláš jí zavolat?
Milan: Já nevím. (nejistě) Byla fakt pěkná.
Spiderman: Víš, co to znamená. Budeš zranitelný. Tvoji nepřátelé se to dozvědí a budou ti chtít ublížit tím, že ublíží jí. Třeba ten chlápek z toho náklaďáku. Chceš se jednoho dne probudit a najít ho, jak ji zrovna znásilňuje uprostřed tvého obýváku?
Milan: Myslíš, že by se to fakt stalo?
Spiderman: Na to můžeš vzít jed. Buď on, nebo ti policajti, viděli ji přece s tebou. A i kdyby ne, vzpomeň si, jak ten tvůj obývák vypadá. Copak si do takové králíkárny můžeš přivést ženskou?
Milan: To nemůžu.
Spiderman: Tak vidíš.
Milan: (povzdechne si) A tobě není líto, že jsi nechal Mary Jane?
Spiderman: Líto? Opravdový hrdina nemá právo na osobní bolest. Ten jenom jedná a koná, tak jak mu velí povinnost.
Milan: Krucifix.
Spiderman: Nikdo ti neříkal, že to bude jednoduché.

Milan chvíli zírá na vizitku, pak si povzdechne, škrtne zapalovačem a pomalu u kartičky přidrží plamen. Viztika vzplane, Milan jí drží v ruce, dokud může, pak zahodí zbytek a dívá se nešťastně, jak doutná. Spiderman ho poplácá po rameni.

Spiderman: Tak je to správně.
Milan: (setře slzu, chvějícím se hlasem) Hergot, dneska už na to nemám. Jedu domů, musím se nějak odreagovat.
Spiderman: Pusť si televizi.
Milan: To je dobrej nápad. Kouknu znova na ten tvůj díl, jak tam přemůžeš Goblina a odmítneš Mary Jane.

Oba potáhnou z cigarety, vezmou se kolem ramen a volným krokem odejdou mimo jeviště.