KDO UVIDÍ JEDNOROŽCE? ANEB ZÁZRAKY JSOU JEN PRO VYVOLENÉ

Ráno se doktoru Veitzovi na jeho kliniku nešlo zrovna zlehka. Celou noc pořádně nespal, myslel stále na krok, který se rozhodl udělat. Čekal ho velmi nepříjemný rozhovor.  Musel se s jedním ze svých pacientů, Richardem, tím co vídá jednorožce, domluvit na tajné schůzce s profesorem Rosenbergem. On, zastánce racionální terapie bude předhazovat svého pacienta někomu, kdo v lese rozmlouvá s houbovými skřítky a své přátele si vybírá podle aury. Povzdechl si. Měl pocit prohry.

Když vešel do atria, Richard seděl u prosklené stěny a sledoval, jak si vítr pohrává s větvemi stromů.

„Ahoj Richarde.“

„Aaaa, doktore, dobré ráno, vypadáte na těžkou noc,“ usmál se chlapec šibalsky.

Veitz jen mávl rukou a lehce pokýval hlavou.

„Jak se máš?“

„A kterou verzi chcete slyšet?“

„Jak to myslíš?“

„No, mohu vám odříkat verzi racionální. Tedy stručný popis toho, co jsem dělal. Samozřejmě s potřebnou korekcí určitých jevů, pouze empiricky doložitelné události, vše s respektem k vašemu ráciu. Anebo vám mohu podat verzi emočně-subjektivní až intuitivní. Tedy, co vše jsem doopravdy dělal, co jsem doopravdy zažil, ale je možné, že se dopustím …“

Doktor ho gestem ruky zastavil. Tento proslov plný kliček mu uvedl do pohybu znavené mozkové závity a to mu nedělalo dobře. Hlásila se migréna.

„Chápu, chápu, zadrž.“ Poté ukázal rukou na dvě volná křesla, „posaď se.“

Chlapec se poslušně posadil.

Doktor se pomalu posadil proti němu. „Richarde, my se známe od tvých osmi let, že?“

 Chlapec na znamení souhlasu kývnul.

Veitz se podrbal na bradě. „To je nějakých deset, jedenáct let…Pěkná doba.“

„Je to tak, doktore, jste nesdílnou součástí mého života. Vy a jednorožec.“

Veitz se pousmál: „Já a jednorožec.“ Opřel se do křesla a zahleděl se skrz velké okno ven. „Já a jednorožec, to je oč tu běží,“ přednesl s Hamletovskou dikcí. Potom se vrátil pohledem k Richardovi. „Víš, když jsem se upřímně zamyslel nad naší spoluprácí, řekl bych, že to již určitý čas nemůžeme nazývat terapií, ale spíše nějakým …,“ zabloumal pohledem po zdech místnosti, jako by tam to vhodné slovo mělo být napsáno, „jo, nějakým filosofickým sporem. A pro to já nejsem ten nejvhodnější adept.“

Richard mírně pokrčil rameny: „Spor? I když mě napadá, že by snad vhodnější bylo odpor,“ rozjařeně mrknul na doktora, „ale čí odpor a k čemu, co?“  

Veitz se usmál. Ten kluk ho vlastně dost bavil. Ty jeho kličky, jeho uvažování, hra se slovy,… Škoda jen, že zrovna jemu neuměl pomoc, vymítit mu tu halucinaci z hlavy.

„Dobrá, tak abys neřekl, že jsem zakyslý zarputilec, přijímám tvou charakteristiku našeho vztahu a tou je odpor.“

Richard se spokojeně zavrtěl.

„A možná tě překvapím ještě víc, “ pokračoval doktor. „Můj odpor k tomu, abych přijal, že tvůj zjevující se jednorožec je jakousi plnohodnotnou součástí našeho světa a tvůj odpor k tomu, pohlédnout na jev jednorožce optikou empirie a logiky a …“

„Já na něj pohlížím se vší úctou k logice a k empirii, ale…ale fakt mi už leze krkem neustále se v tom hrabat a přemítat, že vidím jednorožce proto, že jeho roh je pro mne symbolem mé nevyhraněné sexuality či konfliktů s otcem nebo co vše v tom ještě chcete najít… Já s jeho zjevováním problém nemám, ten problém máte vy,“ a rozmáchnul se rukou do prostoru, jako by chtěl obvinit celý svět.

„Mluvil jsem s Rosenbergem,“ skočil mu do řeči Veitz pln rezignace k opět vynořujícímu se sporu.

Richard se zarazil. Pomalu se uvolnil a vnořil se odevzdaně do křesla.

„S tím Rosenbergem?“

„Ano, s tím,“ přikývl Veitz. „Richarde,“ doktor se pomalu předklonil, opřel se lokty o kolena a sepjal dlaně, „doopravdy mi na tobě záleží a mám o tebe starost. Jsi svědkem určitého jevu, který nedokážeš nikterak doložit nebo zprostředkovat někomu jinému.“

Chlapec se nadechl, že by doktorův výrok opět rozporoval, ale doktor ho gestem ruky umlčel.

„Já umím pracovat s halucinacemi, bludy, prostě se vším, co považujeme za odchylku od normy. Neumím pracovat s jevy. A pokud ty holt trváš na tom, že to je jev, přizval jsem si na pomoc odborníka na jevy.“ Dlaněmi si promnul obličej. Vážně to dělá. Bude spolupracovat se svým hlavním rivalem.

„Svět funguje podle jasných pravidel, vesměs empiricky doložených. Ale zkusíme Rosenberga. Pokud nepomůže, začneš pracovat dle mě.“

„Platí, doktore.“

Nadešel víkend. Jakmile tma pokryla chodby kliniky a noční služba se uchýlila na ošetřovnu, aby si dala večerní partičku pokeru, zamířil si to doktor Veitz k zadnímu vchodu, kde už přešlapoval profesor Rosenberg. Beze slov ho vpustil dovnitř, jen s lehkým pokývnutím na znamení pozdravu, a potom se jako dva lupiči kradli chodbami až k Richardovu pokoji. Ani jeden z nich nestál o to, aby se o jejich spolupráci vědělo.

 Profesor lehce zaklepal na dveře a po vyzvání vstoupil. Doktor, dle dohody, se vrátil do své pracovny.

A tak to šlo nějaký čas. Noc, rychlé kroky temnou chodbou, rozhovor za zavřenými dveřmi.

Asi po měsíci tajných výprav zavítal profesor po rozhovoru s Richardem za doktorem do jeho pracovny.

„Myslím si, že má intenzivní práce zde skončila,“ řekl místo pozdravu.

Veitz se na něj zaraženě podíval. Chce snad říci, že zatímco se tu on s jednorožcem lopotí nějakých deset let, on je s ním hotový po měsíci?

Nahlas však pronesl pouze: „A?“

Profesor se usmál. „Nebude se vám to líbit, doktore.“

Doktor mu nabídl křeslo a posadil se proti němu.

„Sám dobře víte, že zastávám názor, že psychické onemocnění projevující se určitým odklonem od reality vlastně neexistuje. Jedná se o námi nepochopený smysl existence daného jevu. Podstatou práce s těmito jevy není je odstranit, utlumit, vysvětlit jako odraz něčeho nefungujícího v nás.  Naopak, přijmout je a nějakým adekvátním způsobem zakomponovat do běžného života. Umožnit jim uplatnit svůj smysl.“

Veitz netrpělivě poposedl a opět zopakoval: „A?“

Profesor se pousmál. „A? Má práce je skončena. Richard jednorožce do svého života pustil, přijal a uvidíme.“

Doktorovi zacukaly koutky. „Uvidíme?“

Rosenberg si přehodil nohu přes nohu a gestem požádal o svolení zapálit si cigaretu. Mohutně potáhl a lenivě vypouštěl dým z úst.

Veitz se postavil a přistoupil k oknu. Díval se na svůj odraz v něm. Potom se pohledem vrátil zpět k Rosenbergovi. „Nechystáte si pro mne tu svou oblíbenou odrhovačku o Lady H.?“

„Vážený kolego, v tom příběhu tkví celá podstata mého učení. Vždyť si to vemte. Máme ženu, co halucinuje, že slyší hlas boží, který jí dennodenně ukládá naučit se zpaměti část Bible. Medikace ani elektrošoky nepomáhají. Jediný Jung se odvážil toho revolučního kroku a ponechal ženu jejímu světu. Komu to vadilo, že slyší hlas a večer se naučí zpaměti těch pár žalmů?“

Veitz mávl rukou: „Vadí, nevadí, o to tu přeci nejde, ale …“

„Ale co?“ ohradil se profesor a zarputile pokračoval. „Podstatou je to, co následovalo. Po smrti Lady H. následná pitva prokázala, že tato žena trpěla postupující atrofií mozkové tkáně. Její poctivé biflování těch textů jí prodloužilo plnohodnotný život. Kdyby jí ta vaše zázračná věda plná rácia její hlasy umlčela a ona ustala v trénování paměti …,“ na znamení špatného konce zamával rukou ve vzduchu a nasadil zkroušený výraz.

Veitz sepjal ruce na prsou a pokračoval, jakoby profesorův proslov nevnímal: „Ale ten kluk vídá jednorožce.“

„A komu to vlastně vadí?“

„Komu to vadí?“ opakoval po něm Veitz  rozhořčeně.

„A prý je nádherný,“ nedal se Rosenberg.

„Můj závěr zní bludy s halucinatorním podkladem. Soustředil jsem se u něj na racionální uchopení reality. Váš závěr?“

„Dobrá. Jedná se o nevysvětlitelný jev. Zda se jedná o mentální konstrukt upozorňující na určitou fyziologickou dysfunkčnost, jako tomu bylo například u Lady H., nebo se může jednat o určité paravnímání jako tomu máme u inturistů či těch co vidí aury, anebo byl takto Richard obdarován a stal se svědkem čistého a pouze duši povznášejícího zázraku, to prozatím nevím… A znova se ptám, komu ten jednorožec vadí? Vždyť ten kluk je s ním šťastný.“

Ložnici naplňovala tma. Veitz ležel s rukama pod hlavou. Místnost ozvučovalo jen spokojené oddechování jeho paní. Zase nemohl spát. Podíval se na displej budíku, bylo 2:30.

Potichu vylezl z postele a zamířil si to do kuchyně. Hrnek teplého mléka s trochou medu ho jistě ukolébá. Měl rozlítaný mozek. Richard, Rosenberg, všechno dohromady. Nebylo divu, že jeho hlava neuměla vypnout.

Nalil trochu mléka do plecháčku a postavil jej na sporák. Díval se na bílou nehybnou hladinu a čekal, až se na ní objeví drobné bublinky. Náhle se mu zdálo, že něco slyší. Znělo to jak o odfrknutí, jako odfrknutí nějakého zvířete. Otočil se.

Nemohl uvěřit tomu, co uviděl.

Jestli se domníváte, že to byl sám tajemný jednorožec…nemýlíte se.

Byl nádherný. Stvořen jakoby ze světla, ale přitom bylo možné vnímat jeho fyzickou přítomnost. Omámeně na něj hleděl. Zvíře zaujímalo pózu stvořenou pro umělecké dílo. Stálo pevně, jen lehce pohupovalo ocasem a jemně pootáčelo hlavou. Když se srazilo pohledem s doktorem, zašmátralo nohou a obezřetně k němu natáhlo krk.

Veitz stál bez hnutí. Uvědomil si, že skoro nedýchá.

Jednorožec se pohnul směrem k němu. Doktor chtěl couvnout, ale kuchyňská linka mu v tom neoblomně zabránila.

Zvíře se pomalou houpavou chůzí přiblížilo k němu tak blízko, že doktor cítil na ruce jeho teplý dech. Dotkl se jeho srsti. Zjevení neprotestovalo. Ucítil pod prsty jemnou srst. Položil dlaň na jeho bok a vnímal, jak se při nádechu jemné zvedá. Překvapilo ho, že je objekt pevný, z jeho světelné struktury spíše předpokládal, že ruku dá skrz.

Veitz se pomalu svezl na zem a zadumaně hleděl na zvíře. Co ty jsi jenom zač? Kolektivní halucinace vyvolaná zintenzivněnou spoluprácí s Richardem? Hm, dokonalá, zasahující více smyslů. A znovu se dotkl jemné srsti jednorožce. Imaginativní sen? Podstrčil mi někdo konopný koláček? Co jsi zač?

Natáhl znova ruku, aby se zvířete dotkl. To však zmizelo. Pomalu se zhaslo, jako když otočíte vypínačem. Veitz vrátil ruku zpět do klína a zmateně hleděl do prázdného prostoru. Jeho rácio mu ne a ne dát logickou, empiricky doložitelnou odpověď. Zázrak? Kdepak, to nemohl být zázrak. Zázraky neexistují. Není nic mezi nebem a zemí, on to musí vědět. Kdyby se děly zázraky, stal by se snad někdy jejich svědkem, ne?