Zázrak

Zázrak

 

 

 

Spatřil jsem mladíka s úsměvem na tváři,

spatřil jsem mladíka blaženě jít,

radostným pohledem lid jistě rozzáří,

všichni pak budeme zase chtít žít.

 

Ty jsi mi mladíku nějaký veselý,

jistě si ležel dnes smradlavý v posteli,

ležel jsi v posteli drbal se v prdeli,

hovna se pod dekou tichounce sypaly,

nebál ses smradu, ten nevyčich snad,

tak ses v nich poválel a začal spát.

 

Má li ta veselost jiného důvodu,

pak tedy důvode znám buď i nám,

chceme se veselit,chceme se pomodlit,

za tebe mladíku: HOVNEM BUĎ POŽEHNÁN!

 

Nuž tedy poslyšte milí mí přátelé,

proč jsem tak veselý, blažený snad,

ač by se mohlo zdát není to domnělé,

sypání hoven a jejich smrad.

 

Poslyšte příběhu, který se udává jedenkrát jednou za tisíc let,

kdy se zas mladíkům, ženám i staříkům rodívá a u srdce krásnější svět.

poslyšte příběhu, co jsem dnes prožíval v slastném to pohledu na příběh sám,

až se vše dozvíte, jak se já dozvěděl, blaženi budete, to vám tu přísahám.

 

Dnes jsem šel k oblakům zeleným lesíkem,

tam co se tyčí váš veliký vrch,

tam co les plný je žijících zvířátek,

plnější nad to je jejich mrch.

 

Prošel jsem hnusem tím k samému vrcholu,

sedl si na bobek a začal srát,

v tu chvíli dívenka z lesklého mramoru,

koukla se k prdeli a začla řvát:

 

Jak to že mládenče díru ty v prdeli,

velkou  jak nožku mou líbeznou máš,

jak to že z prdele divnou věc smradlavou

samotnou prdelí vyndáváš?

 

Hleď v mojí prdélku dírka mi chybí,

chci mít tu, jak ty máš, ta se mi líbí.

 

 

Hleděl jsem v prdel tu hebkou a překrásnou,

hleděl jsem v půlky ty, bylo to tak

dírka tam nebyla, právem se zlobila

 na prdel hezounkou, bez dírky však.

 

Dírku ti vytluču, neboj se ničeho,

majzlík a kladívko v taštičce mám,

leč času dopřej mi k dosrání malého,

potom vše shlédnu a v práci se dám.

 

Dírku sem vysekal třiceti ranami,

větší než samotna díra je má,

dívka pak skropila ruce mé slzami,

a skromně řekla, že něco mi dá.

 

Že je prý bohyně z lesklého mramoru,

že může vše, co budu si přát,

že prý jen strpení malinkou chviličku

že prý teď s dírkou začíná srát.

 

Jo když se nesere od zrodu člověka,

celičkých celých osmnáct let,

to se pak pod tíhou  hoven těch velikých

otřásá celý celičký svět.

 

Dalšími díky a velikou úlevou,

poctila bohyně mé malé já,

a zase pravila, že prý je dlužnicí

a že teď ona něco mi dá.

 

Člověk prý prdel, její teď zázračnou

polibkem svým poctíti má,

přání pak veškerá po lizu prdele

nechť do tý prdele zašeptá.

 

Věřte mi nevěřte milí mí přátelé,

činil jsem vše, co žádal řád,

stejně jsem líbal tu prdel prdelní,

mohu li říci, tak trochu rád.

 

                                                   Přání mé znělo: pečené hovězí

a deset knedlíků, sic nejsem si jist,

prdel to vyplivla v růžovém kbelíku,

a ještě pravila: Teď můžeš jíst.

 

Tak tedy přátelé pospěšte v kopec ten,

zulíbat prdel a hleďte si přát,

jen při tom líbání, věřte a doufejte,

že se jí nebude zrovna chtít srát.

---