Druhý díl o Visenně nás zavede na Mahakam, kde náš příběh také skončí.

Pak už vás přestanu trápit "neoriginálními" povidkami od A.S. :-)

Cesta na východ

Na polích se opět pásli větrní koně, proháněli se lesem a ohýbali špičky stromu do nebezpečných úhlů. Nebe bylo pokryto beznadějně neprůsvitnou špinavou peřinou, viditelnost v takovém počasí se dala počítat na kroky. Uvnitř domku to ovšem nebylo znát. Z krbu sálalo teplo, dřevo praskalo a občas se zvedl oblak jisker, který si to namířil komínem ven. Kalen položil na stůl starou a potrhanou mapu. Byla plná obrázků a ilustrací, její autor tak dokazoval, že je schopný malíř, o přesnosti mapy se však dalo pochybovat. "Tohle je Sodden?" ukázala Visenna na nápis. "Visenno, Sodden zabírá víc než dvě třetiny téhle mapy," řekl Kalen s jemným nádechem sarkasmu, "kolikrát za život si viděla mapu?" "No možná...", zamyslela se, potom stočila pohled na Kalena, "...jednou..?" "Je mi to jasný." "Druidové nepotřebují mapy, orientují se pomocí přírodních bodů a využívají schopnosti zvířat najít cestu tam kam potřebují." "Dobře, dobře...," vzdal to Kalen, "divým se jen, že se druidové ještě učí číst... Soustřeď se na to, co potřebujeme. Musíme vymyslet takovou trasu, aby nás nemohlo překvapit špatné počasí. Takže, tady je Mayenna." Kalen ukazoval prstem na různé symboly, které podle něj představovaly města. Visenna ho fascinovaně pozorovala. "Na Závětří, V Kopcích, Moldava a jejím údolím ... ne to je nesmysl, to vede do hor." A zatímco se Kalen snažil vybrat takovou trasu, aby mezi každou osadou bylo alespoň půl dne chůze, venku před prahem se znenadání objevil stín. Ozvalo se zkomírající zabouchání na dveře. Kalen i Visenna se úzkostlivě otočili k předsíňce. Kalen otevřel a dovnitř padla nižší postava zabalená v hnědém kožichu s kapucí. Oba přitáhli postavu blíž ke krbu a Kalen jí odhalil tvář. "Martia...," vydechla Visenna. Žena byla stále při vědomí. "Je z Kruhu?" vyzvídal Kalen. Visenna přikývla. "Je hodně slabá, musela někde ztratit veškerou sílu. Chalcedon je matný." Dotkla se Martinina čela. Opět cítila teplo na prstech. To není možný, pomyslela si Martia, ta holka opravdu léčí. "Nemám s tím nic společného," trvala na svém Visenna. Martia překonávala zimnici mnohem snadněji, než Visenna. Díky druidským kouzlům a síle diadému byla další den opět silná. Seděla na lůžku a mluvila s ní. Kalen je nezaujatě poslouchal. "Já ti věřím, ale Kruh si myslí něco jiného. Mají k tomu mnoho důkazů a tvojí nedávnou minulost." "Vím," sklopila oči Visenna, "ale přísahám..." "Jaké důkazy? Jaká nedávná minulost?" zajímal se Kalen. Ženy mu nevěnovaly pozornost. "No dobře, ale ty musíš přesvědčit radu Kruhu. Fregenal to nastražil, to je jisté. Určitě k tomu měl důvod, možná někoho kryje." "Fregenal," zamračila se Visenna a zaťala pěsti. To bylo průhledné. "Sama nepřesvědčíš radu a můj hlas ti nebude stačit." "Klíč je podle mne na východě. Zjistíme s Kalenem co se tam děje." "Jo, to mě taky zajímá," přidal se Kalen. Martia vzhlédla. "Čteš mi myšlenky Visenno. Pokud má Fregenal kontakt s Alzůrem, jistě tam nalezneš důkaz." "Já a Visenna jsme dneska odpoledne viděli Varana nad pláněmi. Letěl k horám." "Opravdu? Takže to je jediná šance Visenno. Zjisti, kdo stojí za Fregenalem. Ten samý muž vozí Alzůrovi knihy z druidské knihovny. Vydej se na východ. Buď opatrná, vyhni se táborům a nezapomeň že mistr Fregenal může sledovat tvé kroky." "Spolehni se Martio". Šedovlasá druidka se otočila na Kalena s prosbou na tváři. "Jako, že slunce vyjde každý den," usmál se Kalen. U skoro neznatelné cesty stál dřevěný štít a na něm runový nápis: "Vítejte v Moldavě". Za ním se v mlze rýsovalo několik dřevěných a kamenných domů. Vjeli do vesnice, pomalu míjeli jeden dům za druhým, nikdo jim nepřijel naproti, nikde nebylo vidět ani živáčka. Neporušená bílá peřina prozrazovala, že čerství sníh musel napadnout před chvílí. Anebo z domů dlouho nikdo nevycházel. Až před hostincem postávalo několik mužů. Cizincům nevěnovali pozornost. "Haló..." zavolal Kalen z koně na muže. Jeden z nich se pomalu otočil. "No co je vole, přece ti nepřekážím." oznámil. "Brzdi držko, snažím se jen zjistit, co se tu stalo," prohlásil Kalen klidně. Jiný muž bezděčně mávl k severu: "Hele, vypadni, radím ti dobře. Tady nic neprodáš." "Chci mluvit se starostou." "Starostou...?" ozval se zrzek, "Ten je mrtvej." "A jestli nechceš taky zemřít, tak ti radím, abys vypadl. Řádí tu mor." "Mor?" ozvala se náhle Visenna, "Tady? To je nesmysl." "Ta holka se v tom nějak vyzná!" "Nepodceňujte ji. Je z Kruhu." "A bác ho. Druidka," ozval se hnědooký, "Ta nám nepomůže, druidové jsou šílenci, kteří si myslí, že příroda je ženská, co jim pohlídá prdel. Že maj patent na rozum a mohou do všeho kecat. Budou chránit všechny stromy v lese a všechna zvířata, a kvůli nim se ostatní stanou vegetariány. Chodí do měst a vesnic protestovat proti lovům, týrání, proti kácení stromů a vypalování lesů... Ne, druidy nepotřebujem." Visenna zůstala klidná. "Poslechni, ty se v tom nějak vyznáš." Hnědooký jí věnoval jízlivý úsměv. "Měl by ses seznámit se sílou přírody," řekla Visenna a seskočila s koně, "tak, kde máte ty nemocné." Kalen se nevměšoval do tak zajímavého rozhovoru. Doskočil do sněhu a následoval Visennu do domu. "Říkám ti, že to je houby příroda. Mají takovou čelenku, která umí léčit," otočil se hnědooký na zrzouna, "dostat jí tak do rukou..." Visenna vešla do pokoje a znaveně se skácela na postel. Nemoc, která tu řádila, byla banální, trochu prudší a silnější horečky, nic s čím by se jako druidka nesetkala, přesto si tolik pacientu vyžádalo jisty díl úsilí. Zívla. Cítila se velice slabá, trochu se jí motala hlava. Ležela uvolněně, nechtělo se jí už vstávat. Alespoň ne pro dnešek. V pokoji někdo byl. Uvědomila si to několik okamžiků před tím než ji kdosi zacpal pusu a násilně ji přetáhl na židli, kde byla svázána. Útočníci byli dva, už je jednou viděla. Byli to ti, které potkala s Kalenem před hospodou. Visenna chtěla křičet, ale roubík přes pusu jí v tom bránil. Její snaha vyšla jako tlumené naříkání. Muži ji mezitím prohledávali šaty a zdáli se být víc a víc nervózní. "Nemá to!" vykřikl zrzoun, "ta děvka to někam schovala." "Kde to je, druidko!" "Hmm hmm", odpověděla Visenna do roubíku. "Nesnáším, druidy!" prohlásil hnědooký. "Nedupej," obořil se na Visennu, "Mirone, přivaž ji ty nohy!" "Nemá to," odtušil zrzavý Miron, "co když je to podvodnice." Oba ji sledovali jak se zmítá na židli. "Je to podvodnice, proto jsme to nenašli" řekl hnědooký po chvíli. "Nesnáším druidy a ještě víc mě naštvou podvodníci. Vyhoď ji na mráz." Miron otevřel okno a podíval se se dolů, kde o dvě patra níž ležel bílý sníh. Pro sebe se usmál. Venku pochopitelně nikdo nebyl. Oba zvedli židli do výše, Visenna začala kolem kopat, ale o moc víc si nepomohla. Do pokoje vběhl Kalen, skoro v poslední chvíli. Jeho pravačka se obtiskla pod Mironovým okem. Visenna i s židlí tvrdě dopadla na parkety. Dům se otřásl. Hnědooký vytasil nůž. Kalen měl teď málo času, aby mohl sáhnout pro meč. Stáli chvíli proti sobě. Miron se zvedl a srazil Kalena na zem. Visenna vykřikla do roubíku. Kalen se vyhnul čepeli nože. Odkutálel se z bojiště, podařilo se mu to bez větších obtíží. Nyní mohl sáhnout pro meč. Dva nože a meč se pohupovaly proti sobě. "Odhoďte to!" zakřičel udýchaně Kalen. Miron vyrazil, ale nůž mu sjel po ostří Kalenova meče. Než se stačil vzpamatovat, tvrdá bota v břiše mu vyrazila dech a druhá rána do zad, kterou utržil od zdi, ho zbavila zbytku kyslíku v plicích. Hnědooký couvl o několik kroku. Mrknul na Mirona, který odkašlával krev z prokousnutého rtu. "Nechci tě zabít," řekl Kalen klidněji, "odhoď to a nechám tě jít" "Nesnáším druidy!" vykřikl a vrhl se na Kalena s nožem v ruce. Kalen se sehnul, lehce se otočil a ťal nad bok. Jílec se zařízl do masa, vytryskla krev, muž upadl na zem. Nezemřel, jen se začal svíjet bolestí. "Trochu nevyrovnaný souboj, " řekl si pro sebe. Posbíral nože, jedním rozřízl Visenně pouta. Pak podal dívce ruku. Ulehčeně vydechla. "Svůj slib si dodržel Kalene," pohlédla příteli do tváře, "jen sis dal na čas." Sehnula se k hnědookému, který se stále ještě svíjel v bolestech. "Opovaž se na něj sáhnout podvodnice," ozval se Miron, po tom co se mu podařilo popadnout dech. "Kalene udělej pro mne něco. Doběhni dolu pro čisté obvazy, všimla jsem si, že hospodský nějaký měl." "Nemůžu tě tady nechat s nimi" Visenna se zkoumavě zadívala do Mironovi tváře. "Nic mi neudělá. Kalene moc tě prosím." "Dobře, ale hned jsem nahoře." Kalen zasunul meč do pochvy a odešel z pokoje. "Pořád si myslíš, že jsem podvodnice?" otázala se Visenna Mirona. Zrzoun se opatrně postavil. Visenna na něj ze zdola vzhlížela. Teď si uvědomovala, že není o moc starší než ona. Odhadovala ho tak na čtyřiadvacet let, možná i méně. Miron mlčel, jen ji pozoroval. "...i když zachráním tvého přítele?" dodala Visenna. Dívali se na sebe. "... chceš vidět kouzlo přírody?" Na Mironově tváři mohla vyčíst zvědavost. "Tak se dívej..." Otočila se k raněnému. Na pravé ruce vztyčila jen dva prsty. Ukazováček a prostředník. Těmito prsty jela po kůži, kroužila kolem rozšklebené rány a soustředila se na ni. Dělala to dlouho, bez viditelného efektu, ale Visenna to čekala. Miron se za jejími zády začínal ošívat, avšak ona tomu nemohla věnovat pozornost. Po deseti minutách přestala rána krvácet. Otočila se na mladíka. "Vidíš, moc a síla není ukryta v diadému, jak ses domníval, ale v každém z nás. Vše co je součástí přírody má určitou sílu. A druidové umí tuto sílu přelévat do míst, kde je jí zapotřebí víc. Diadém nám pouze pomáhá tuto sílu koncentrovat." Vešel Kalen a podal Visenně obvazy. Ještě jednou zkoumavě pohlédl na Mirona. Druhý den ráno se Visenna probudila celá roztřesená a červená. Střásla se zimnicí, měla vysokou teplotu. Nebylo pochyb o tom, že sama se stala obětí horečky, která se šířila Moldavou. Nebo snad všechnu nemoc stáhla na sebe a teď ji nedokázala odolat. Kdo ví. Zdrželi se tedy v Moldavě celý týden. "Kalene, máš se mnou jen starosti...," "Kušuj," odvětil Kalen, "lež a poť se." "Kalene?" "Copak lazare..." "Kolik toho máš?" Usmál se na ni. "Vyplatíš se mi." Opětovala úsměv. "Jsi hroznej..."

Bitva o Mahakam

Uběhl týden a Kalem s Visennou opět vyrazili na cestu. Seběhli do údolí řeky Moldavy a šli proti jejímu proudu a bez většího zdržení dorazil do míst, kde se začínaly zvedat Mahakamské kopce. Blížili se k Aedrinským hranicím. A tam někde poblíž byly zlaté doly. Nebylo těžké to místo najít. Nejprve jim nad hlavami prolétl párek varanů a bez většího zájmu zamířil do hor. Na úpatí se páslo něco co trochu připomínalo kozy a trochu koně. Každopádně to mělo rohy. Cestou minuli několik těžkooděnců, tlupy ozbrojených žoldáků nebyly výjimkou. "Nevím co tady máme hledat," prohlásila Visenna, po několikerém setkání s vojáky. "To já taky ne, nicméně mě to pomalu začíná zajímat." "Kalene, chceš se snad k nim přidat?" zeptala se s nádechem ironie. "Proč ne?" odpověděl Kalen. Zastavila koně. Kalen reagoval později a postavil se bokem k cestě. "To jsi myslel vážně?" "Samozřejmě, kdyby tu někde neprýštil zdroj peněz, tak by tu nebyla ani noha. Ale tady se něco chystá Visenno, já to cejtím. Jsem už dost dlouho vojákem, prostě to poznám. Někdo tu platí vysokým žoldem. A já musím zjistit kdo, kolik a hlavně za co..." "Už jsem ti řekla, jak jsi odporný?" "Kolikrát..." Bezděčně mávla na cestu před sebou "Tak si běž, já tě konec konců nepotřebuju..." "Nemůžu, dal jsem slib. Ale zjistíme to spolu, jestli máš zájem" "Jak? To jako mám lézt mezi tu sprostou pakáž?" "I vojáci potřebují tvoji pomoc," ušklíbl se. Visenna kopla koně do slabin a vyrazila tryskem kolem Kalena do kopce. "Visenno, neblbni....," vykřikl Kalen a vyrazil za ní, "Nebaví mě tě pořád honit!" Křičel, ale dělala, že ho neslyší. Hnala koně jako pominutá, sníh odlétával na všechny strany. Na vrcholu náhle zabrzdila. Kalen dorazil o něco později. K obloze se zvedaly oblaka dýmu ze strážních ohňů. Pod nimi se rozkládala nerovná krajina, plná skal a kopců, mezitím vším se vinula řeka Moldava. Tam dole v údolí proti sobě stála početná vojska. Na jedné straně uviděl Kalen Temerijské znaky, vlajky a erby, na druhé straně však stála armáda bez znaků a vlajek. Oba pozorovatele náhle ovanul studený vítr a vše jakoby utichlo. Ten podivný stísněný pocit oznamoval, že konečně dorazila i smrt. Na to se ozvala trubka a obě armády vyběhly proti sobě. Dusot koňských kopyt a zvuky souboje doléhaly až sem nahoru. Visenna strnula, když to sledovala. Kalen se jen mohl domnívat, co se teď dělo v její mysli. Každá druidka, která měla moc léčit a uzdravovat, by musela být v šoku z toho, co se odehrávalo tam dole. "Visenno!" zavolal na ni. Nereagovala. Zatáhl ji za rukáv. "Visenno! Nedívej se tam! Je to nebezpečné!" "Nech mě, Kalene!" Mezitím se dole rozpoutala opravdová bitva. Jen Kalen už teď viděl, že Temerie má výhodnou pozici a převahu. Ale pak uviděl něco, co neočekával. Visenna prstem ukázala do hor. Odtamtud totiž vzlétli okřídlení ještěři a střemhlav se vrhli do údolí. Jezdci na varanech házeli dolů těžké kameny. To se zdálo i moc na Kalena. "Moa..." oznámila slabě Visenna. Dva Moa, o mnoho rychlejší létavci, obletěli údolí, shodili zapálené bomby a odlétli nad hlavami Kalena a Visenny. Instinktivně se sehnuli. Pak se ozval výbuch. Za ním ještě několik. "Musíme pryč Visenno!" křičel Kalen, "slyšíš?" Pomohl jí do sedla. Seběhli k řece, kde se zastavili. Stmívalo se. "Měls pravdu Kalene, vojáci potřebují mojí pomoc..." "Zapomeň na to Visenno. Zapomeň na všechno co jsem ti řekl. Tohle nebylo ani v Nilfgaardu. To není válka, to nejsou vojáci. To jsou šílenci. V životě jsem viděl tři varany. A Moa... Nikdy jsem netušil, že něco takového existuje..." "Létající Moa. To je Alzůrova práce. A tam dole bylo několik rohatců. Viděla jsem i tři morlory, tak jsme jim aspoň říkali...." "Kdo my?" podivil se Kalen. Neodpověděla. "Bude noc Kalene. Co dál?" Kalen pohlédl na vrchol odkud přijeli a pak se jeho zrak stočil na Visennu. Myslela na totéž. "Neudělají to. Bitva může pokračovat i přes noc. A i potom budou obě strany potřebovat spíš odpočinek. Tady je to bezpečné. Přespíme tu." Visenna nespala. Seděla na seně a zírala do tmy. Rukama objímala kolena a obhlížela stěny stavení. Vedle spokojeně oddychoval Kalen, jinak byl naprostý klid. Trápila se. Nemohla zapomenout na tu bitvu, kterou měla možnost pozorovat jako nezúčastněný divák. Ona léčila a uzdravovala a přitom právě v bitvách lidé ničili její práci a vůbec práci všech druidů. Ale bylo zde i něco jiného, co jí trápilo ještě víc. Ti tvorové, kteří do bitvy zasáhli. Já to mohl Alzůr dopustit. Proč zradil a pro koho pracoval? Uslyšela slabý šelest. Byl sotva neznatelný, snad ani by jej nikdo normálně neslyšel. Visenna vstala, lehce a pomalu přešla ke vrátkům seníku. Proti bílé sněhové peřině zahlédla v dálce siluetu muže a za ním varana uvázaného ke kmeni stromu. Necítila strach, jen očekávání. "Kdo je to?" "Visenno?" Nemusela již nic říkat. Ani měsíční světlo nepotřebovala, aby se dozvěděla, kdo byl ten muž. "Už když jsem tě zahlédl, věděl jsem, že to seš ty." Postava udělal několik kroku k dívce. Visenna se nepohnula. "Musel jsem tě vidět," pokračoval muž v monologu, jako by Visenniny otázky četl přímo z mysli. "'Říkala jsem, že se už nikdy nesmíme potkat." "Osud to ale zařídil jinak" "Říkala jsem, že už tě nikdy nebudu hledat." "Stejně si mne šla hledat..." "Říkala jsem, že jen tvá posedlost tě vyloučila z kruhu druidů. Nemohla jsem tě následovat." "Teď už do kruhu nepatříš...," muž nechal viset větu ve vzduchu. "Vím," sklopila oči, ale ve tmě si toho nikdo nemohl všimnout. "Visenno..., pojď ke mně." Přijala nabídnutou pravici. Objala ho. "Alzůre..." "Visenno..." Tehdy ho milovala. Milovala ho stále, ač věděla, že nemůže. Vábení to bylo silné. Líbali se, Alzůr jí muchlal zrzavé vlasy. Vzpomněla si na bitvu. Odtrhla se. "Proč jsi to udělal. Zemře tolik lidí jen díky tvé vášni." "O čem to mluvíš?" "Byla jsem na pahorku. Viděla jsem umírat muže v bitvě. Využils své nestvůry ve válkách. Jaks' to mohl dopustit. Jsi přece jeden z nás!" Chvíli bylo ticho, ani vánek nešelestil v listech stromu. "Vzpomeň si Visenno, " zašeptal Alzůr, "proč jsme to dělali? Plížili jsme do knihovny, aby jsme pronikli hloub do tajemství magie. Chtěli jsme tvořit nové věci. Být chvíli bohem a stát na začátku nového života. Běhat rychleji než nejrychlejší tvor na světe. Vznést se do výšky a mít svět na dlani. Chtěli jsme stvořit tvory s obrovskou silou, kteří by nám mohli pomoci uskutečňovat naše sny." "Chtěli jsme stát na začátku nového života," zopakovala Visenna, "tak proč teď vše ničíš? Nerozumím ti..." "Věř mi Visenno, ale nelíbí se mi to o nic víc než tobě. Ale tehdy jsem neměl na vybranou. Za tím vším stojí jediný stín, který usiluje o vládu nad Temerii." "Chtěla bych ti věřit Alzůre. Prozraď. Jaký stín?" "Myslím, že ho znáš, Visenno." Pohlédla Alzůrovi do tváře. V očích to jméno viděla napsané a opravdu ho znala. "Co dál?" Ukázal na přivázaného varana. "Pojď se mnou Visenno. Odletíme odtud, daleko na jih. Tady nikdo z nás nic nezmůže." "Fregenal dál bude vraždit nevinné?" "Nezastavíme ho. Nejde to." "Nemůžu letět. Dala jsem slib Kalenovi. Nebylo by správné ho teď opustit." Alzůr si povzdechl. "Ten Kalen. Zapomněl jsem. Miluješ ho?" "Je to jen ochránce.Máme jen dohodu. Já mu vydělám peníze a on mě chrání. Co udělá, když ho opustím? Je to žoldák." "Přidá se na stranu Fregenala." "Toho se bojím nejvíce..." "Je starý Visenno. Pro tebe je moc starý." "Přestaň žárlit. Nejsem malá holka!" Na planině, v místech, kde vykukovala tráva ze sněhu, se pásli dva koně. Kalen pohladil jednoho z nich. Byl to hnědý hřebec, ten, který doposud vozil Visennu. Kalen ho pro ni vyhandloval v Mayenně. Podařil se mu dobrý obchod. Rozhlédl se a vzdychl. Visenna byla pryč. Věděl proč a věděl kam odešla. Zaslechl potají celý jejich rozhovor. Necítil k ní zlost, ani nebyl vyveden z míry. Spíš to čekal. Leccos si dokázal spočítat a od prvního okamžiku věděl, že není vše tak, jak Visenna líčila. Upevnil vak s věcmi na koně a Visenninýho hřebce uvázal k sedlu. Nasedl a zamířil k říčce Moldavě. Modrá obloha slibovala hezký slunečný den bez mrholení, vánic a sněhových bouří. Nad údolím kroužilo hejno havranů. Zpomalil a pohlédl tím směrem. Tam nahoře se včera zastavili, aby viděli smrt. Ale on věděl, že teď má jedinou možnost jak zůstat na živu. Musel se stát jejím služebníkem. Zamířil na pahorek. Jel pomalu a cesta se zdála delší než včera. Několik havranů se oddělilo od kroužící skupinky a zvědavě slétli jezdci naproti. Třikrát zakroužili nad Kalenem a pak se znovu připojili k houfu. Kalen na pahorku zastavil. Na okrajích údolí bylo postaveno nesčetné množství stanů. Nebojovalo se, byl dojednáno dočasné příměří. Vojáci se pobíhali po bitevním poli, odnášeli zraněné, odtahovali mrtvé na hromady, které zapalovali. Včerejší souboj tedy skončil nerozhodně, dnes se obě strany měli připravit na druhé kolo. Kalen mlhavě tušil oč se bojuje. Temerijští zřejmě přišli o zlaté doly, které teď potřebovali vybojovat zpět. Bylo mu to jedno, teď, jako v každé válce, ve které bojoval. Byl žoldák a byl placen za zabíjení. Kalen však stál před rozhodnutím. Poprvé v životě si nemohl vybrat stranu, ke které se přidá. Bylo evidentní, že v neoznačené armádě dostane daleko větší žold, než v Temerijské. Položil si otázku, zda je skutečně takový. Zda skutečně jediným rozhodujícím momentem je tloušťka měšce. Vzpomněl si na Visenninu předpověď. A ať už v tom bylo cokoliv, uvědomoval si, že jí teď nemůže zklamat. Tak tam dlouho stál a přemýšlel. Potom pobídl koně a vyrazil dolů na druhou stranu údolí, k neoznačeným stanům. Visenniny zrzavé vlasy vlály ve větru. Pevně se držela Alzůra a její kolena silně svírala varanovo tělo. Ještěr toto stisknutí zřejmě vůbec necítil. Pod Visennou ubíhala rychle krajina, Mahakamské hory bezezbytku pokryté stromy, nebo údolí ve kterých se většinou třpytila napolo zamrzlá jezera rozličných tvarů a velikostí. "Podívej se dolů Visenno!" zavolal Alzůr snažíc se překřičet vítr. Visenna se zadívala naznačeným směrem. Dva létající varani právě tancovali námluvní tance. Jejich těla se vlnila, křídla prudce mávala vzduchem, jehož naříkání bylo slyšet až sem nahoru. Občas některý z partnerů povzlétl a zase se snesl na zem. "Pamatuješ? Už nebudou potřebovat magii. Teď to jsou obyčejní tvorové našeho světa." "Pamatuju," ujistila ho Visenna. Celým jejím tělem se rozlil ten blažený pocit, jaký zažívala v době, ze které byly tyto vzpomínky. Byly to tehdy nádherné časy plné nejistot, riskování a nebezpečí. "Morlorové," ukázala Visenna k jezeru. Tři obrovské a kulaté balvany neseny na dvou párech nohou se batolily u jezera. To byli morlorové, obrovští a nezastavitelní. "Fregenal je používal jako bitevní nástroj." "Já vím. Jsou neporazitelní. Je těžké dostat jezdce na morlorovi. Je nemožné morlora normálně zabít." Chvíli letěli v relativním tichu, nepadlo mezi nimi žádné slovo. "Alzůre, musíme to zastavit." Otočil se na ní. Zdálo se, že je teď mnohem hezčí, když vítr rozcuchával její vlasy. "Proč Visenno? Cožpak to není nádherné? Podívej se jak namlouvají Moa." Alzůr ukázal k obloze, kde ve velké výšce probíhal námluvní tanec párku létající draků Moa. Visenna si to prohlížela jen chvíli. Pak ještě její zrak upoutala skupinka vyjů na zasněžené pasece. "Musíme. Zkus o tom trochu přemýšlet. Zamysli se nad tím a pak mi řekni co bude dál. Co se stane. Co myslíš, že se s těmi tvory stane?" "To je jednoduchý Visenno. Budou žít, rozmnožovat se, jako každý jiný tvor." "... až jednou jich bude tolik, že vytěsní lidi, elfy, trpaslíky, všechny kolem a ovládnou svět stejně přirozeně jako jsme to udělali my." "Nemyslím si, že máš pravdu. Vždyť si vem minulost. Elfové, trpaslíci a další rasy přece vznikli také magii. Lidé s nimi žijí v míru, ukázalo se, že je tu místa pro všechny" "Ale to jsou pověsti pro malé děti. Nikdo neví, kde se tu vzali všichni ti tvorové. Kde se vzaly strigy, upíři, baziliškové, draci. Nikdo to nezjistil, možná tu už žili dlouho před námi. Elfové s lidmi nikdy nežili v míru a každá strana dodnes soupeří o ovládnutí světa. A trpaslíci taky, jen jinou metodou. A teď ty si do souboje o svět přivedl nové tvory, kteří jsou mnohem silnější než člověk, elf, trpaslík, mnohem zákeřnější a nebezpečnější. Stačí aby jedna strana ovládla tyto tvory a je konec. Nakonec varanové nebo morlorové vytěsní i vítěznou stranu, hezky pomalu a čistě. Proto to musíme zastavit už teď!" "Ty víš, že to nechci udělat." "Udělej to Alzůre. Poslechni mne a zastavme to. Dokud je ještě čas." Kalen se zastavil na pahorku nad táborem. Odtud měl lepší rozhled. Skoro každý se zabýval svou výstrojí, nebo zbraní. Válečníci brousili meče a čistili štíty, lučištníci si tvořili zásobu střeliva. Odtud se nezdálo, že Fregenal by měl tak obrovskou armádu. Možná, že v bitvě utrpěl větší ztráty, než očekával. Kalen mohl počítat, že bude potřebovat každého žoldáka. Uchopil uzdu koně a pokračoval dál v cestě. Na okraji pláně jej zastavila hlídka. Přihlásil se jako žoldák hledající práci. Jeden z hlídačů s pronikavým modrozeleným pohledem jej poslal k dřevěné chatě, která dříve sloužila jako přístřeší na seno, jakých tu bylo kolem k vidění spousta. Nyní byla kompletně přestavěna na velící štáb. S koňmi procházel táborem a sledoval dění okolo. Četné tváře plné jizev z předchozích bitev jej podezřele pozorovaly. Nad hlavou cosi zaskřehotalo. Vzhlédl k obloze, stejně jako to udělala více než půlka válečníků. Přilétal varan se dvěma jezdci. Vypadalo to, jakoby se jezdci na varanovi prali. Šarvátku doprovázel vysoký nářek střídající nadávky. Přes to všechno varan hladce přistál. Kalen si zakryl oči proti slunci, aby si mohl dvojici prohlédnout. Byla to Visenna a ten muž, to musel být Alzůr. Vysoký chlápek s dlouhými popelavými vlasy, tvář mu brázdily jizvy od uhrů a v očích se odráželo světlo tak, jako to Kalen vídal u čarodějů. Visenna měla svázané ruce. Kalen cítil mírné zadostiučinění, jakoby byl rád, že se Visenna v Alzůrovi zklamala. Důležitější však bylo, že nyní byla v potížích a Kalen se přece zavázal v její ochranu. Na to však nebyla příležitost. Vrhl na dívku omluvný pohled a pokračoval v cestě. Visenna ho poznala. Hned co byla sundána z varana, chtěla se dát na útěk. Alzůr jí však stačil chytit za vlasy, takže se moc daleko nedostala. Vykřikla bolestí. Prudce se naň otočila. "Zabiju tě, zabiju tě!!!" Alzůr se zasmál. "Nevěřím. Na to mě až moc miluješ?" "Seš debil. Padlej na hlavu. Vážně ti z těch knih přeskočilo." "Ne, ty seš nechápavá jak slepice!" obořil se Alzůr, "cožpak to nevidíš? Ptal jsem se sám sebe, k čemu mi to je. K čemu mi je taková moc. A pak jsem na to přišel! Tohle je jediná možnost, jak upozornit na realitu. Nyní stojím na začátku, ale brzy... Brzy ovládnu celý sever a stanu se nesmrtelný." "Přeskočilo ti," trvala na svém Visenna. Kalen musel vymyslet plán na záchranu Visenny. Strážným u štábu se pokoušel namluvit, že je zvláštní posel se zprávou veliteli. "Kdo je náš velitel?" optal se však jeden ze strážných, chtěje tak vyzkoušet Kalenovu důvěryhodnost. Kalen se nervózně rozhlédl. Potom zkusil: "Mistr Fregenal." Uvedli ho dovnitř. V dřevěné místnosti stál nevelký stůl a tři postavy v brnění, kteří zřejmě byly vůdci hlavních skupin, se nad mapou nakláněly a horlivě diskutovaly. Když Kalen vešel, vzhlédly od papíru a ulpěly naň svůj zrak. Na jejich tvářích Kalen mohl vyčíst, jak zkušení zabijáci to jsou. A i kdyby dokázal porazit jednoho, přece jen tu teď stáli tři a venku celá armáda jim podobný. Taková situace jistě vyžadovala plán víc propracovat. "Jsem Kalen z Mayenny," uklonil se. Rytíři odstoupili od stolu a Kalen si nyní mohl prohlédnout Mistra Fregenala. Hlava zpředu skoro hranatá, hladkou tvář, hnědé oči, pleš a diadém s chalcedonem, druidská čelenka o které mluvila Visenna. Nenosil žádné brnění, byl tam jen v prošívaném plášti z kapucou staženou na záda. "Slyšel jsem Kalene, že mi neseš zprávu." Kalen si prohlížel výrazy na tvářích všech tří rytířů. "Je to poselství z kruhu, pane," odpověděl Kalen předstíraným klidem. "Tady mi říkají Mistře," opravil ho ostře Fregenal. Vstal ze svého místa a udělal několik kroků stranou. "Poslouchám..." Kalen pohlédl do ostražitých tváří rytířů a nasucho polkl. Pak oznámil to co si dlouho připravoval. "Bohužel mistře, vaše činnost byla vyzrazena. Rada druidů znova zasedá a bude požadovat vysvětlení." Zdálo se, že to zabralo. Fregenal se zarazil. Jeho rysy naokamžik ztvrdly. Rychlým krokem přistoupil ke Kalenovi. "Kdo ti to řekl? Který druid tě posílá?" Kalen zkoumal každý sval na Fregenalovi tváři. "Druidka Martia," zkusil Zdálo se, že teplota se vrátila k normálu. Fregenal se uvolnil, jako by to pro něj bylo vysvobození. V ten okamžik zahlédli rytíři v jeho tváři signál. Kalen jej však uviděl také. Následující sekundy se jen těžko dají popsat. Kalen vyrazil dopředu a chytil Fregenala kolem krku. Válečníci mezitím stačili tasit meče. Kalenovi se v ruce zjevil Fregenalův diadém, jenž mu cestou stačil strhnout z hlavy. Tam totiž byla skryta druidova moc, a jedině překvapení mu zabránilo ji použít. Ukryl rychle diadém do kapsy a vytáhl nůž, který okamžitě položil Fregenalovi na tepnu. "Zadržte!" zakřičel Kalen rychle, "nebo vám už nikdo nezajistí leteckou ochranu v následující bitvě. Jistě víte, co pak dělají v Temerii s válečnými zajatci." Válečníci se zastavili. Fregenal chroptěl bolestí, kterou mu způsoboval Kalenův silný stisk. Na krku se objevil pramínek krve. "Chtěls něco říct?" Kalen trochu povolil stisk, aby Fregenal mohl alespoň mluvit. Koneckonců, rád si ho poslechne. "Děláš chybu žoldáku. A ty to víš," utrousil zajatec. "Jakou chybu?" zasvrběla v Kalenovi zvědavost "Jedině v mé armádě budeš nadosmrti boháčem. Udělám ti velkorysou nabídku." "A jak dlouho je nadosmrti? Do zítra. Než mne roznesou kopyta Temerijštích?" "Kdo tě najal?" "Není to snad jedno? A co budeš dělat, když ti to prozradím? Co když ti řeknu, že to byla Visenna?" Fregenal zasténal. Kalen ho ještě víc přitiskl k tělu. "Jsi hlupák Kalene. Osel, který se nechal oklamat čarodějnicí. Má tě v moci. Ovládá tě. To ona tě nasměrovala sem a dala ti jasný úkol. Tohle jsi nevymyslel sám. Ovládla tvou mysl ani nevíš jak. A i když se zdá, že to všechno jsou tvoje myšlenky, tak se mejlíš. Seber se Kalene, schop se. Polož ten nůž a probuď se. Když to uděláš, odpustím ti a nabídnu ti lukrativní práci." Jen vteřinku Kalen váhal, jestli nemá Fregenal pravdu. Potom již věděl, že má. Avšak v trochu jiném smyslu, než to bylo řečeno. Kalen se nechtěl probudit. Teď ještě bylo brzy. "Seznámím vás s plánem. Vy tři vyjdete ven a budete zajišťovat naší bezpečnost. Mám venku dva koně, takže ty mi připravíte. Nikdo se o nic nepokusí nebo bude konec nestvůrkám." "Co tím sleduješ? Válku nezastavíš" zachraptěl Fregenal. "O válku mi nejde. Tvůj přítelíček uvěznil Visennu a já jí chci zpět. Doveď mě k ní. Dáš jí svobodu a necháš nás odjet. Pak tě pustím a klidně se tady stavte třeba na hlavu." Kalen stál u svého koně, levicí svíral Fregenala, pravicí přidržoval nůž na tepně a pozoroval jak Alzůr rozvazuje dívce pouta. Když byla volná, hlavou jí Kalen naznačil, že má nasednout na koně. "Takže půjdeme," oznámil. Šli. Visenna jela na koni a Kalen táhl Fregenala k okraji pole. Houf žoldáků z Alzůrem vpředu jej následoval. Odněkud vyletěl šíp a zabodl se vedle Kalenovi nohy do země. Obě skupiny se zastavily, nastalo napjaté ticho. Zdálo se že dav, který se skládal z krvechtivých bestií, dospěl k jakémusi rozhodnutí. Kalen to vycítil právě v čas. Nožem řízl Fregenala do masa. Vystříkla zářivě červená krev. Těsně předtím totiž dav vyrazil na Kalena. Musel odhodit druida i s nožem a rychle naskočit na koně. Koně vyrazili jako splašený. Sníh odlétával na všechny strany. Kalen vylovil z kapsy diadém a hodil ho dopředu Visenně. Chytla jej ve vzduchu a v rychlosti si jej nasadila. Nechtěla vědět, jak jej Kalen získal. Alzůr se naklonil nad Fregenala a stačil krátký pohyb rukou, aby krev přestala tryskat v rytmu tepu srdce. Kalen a Visenna nutili koně doslova k letu. Za zády je pronásledoval nepřátelský řev. "Visenno, udělej něco!" vykřikl Kalen zoufale, co mu šíp prosvištěl kolem hlavy. Neviděl však, že Visenna již čaruje. Následně proti nim vyběhla desítka medvědů a dvě vlčí smečky, evidentně hladové. Visenna věděla, že je to málo, ale mohlo jim to dát jakýsi náskok. Kalen jen vyděšeně sledoval, jak vlci bez povšimnutí minou jejich koně a naštvaně se vrhají na žoldáky v řvavě. Zvířecí útok měl i své oběti a to na obou stranách. Nicméně podařilo se postup houfu zastavit, potom co medvědi se postavili koňům do cesty. Šípy však nepřestávaly pršet, což se Kalenovi stalo osudným. Jeho zády se rozlila silná pichlavá bolest. Kalen nahlas vzdychl bolestí. Visenna se vyděšeně otočila: "Co se stalo?" "Nic, jeď dál, neotáčej se!" křičel na ní chraplavým hlasem. Bolest byla pronikavá. Rozkašlal se a začal plivat krev. Ztratili se v lese, křik za zády utichal a mísil se s ozvěnou. Visenna zastavila koně, až když uslyšela, jak Kalen spadl z koně. "Kalene!" Na tváři se jí rozlilo zděšení. Kalen ležel na břiše a ze zad mu čouhala jen malá část šípu s býlím peřím na konci. Víc než polovina byla zabodnuta v Kalenových zad mezi lopatkou, žebry a páteří. Podle úhlu Visenna nepochybovala, že střela vyšla z kuše. Kalen měl neuvěřitelnou smůlu. Nesmím vytáhnout šíp, blesklo Visenně hlavou. Měla sice diadém, ale jeho moc nebyla univerzální. Pokusila se obrátit Kalena na bok. "Kalene, slyšíš...," křičela zoufale, "... teď neumírej." Pohnul se. Pokusil se pomoci v jejím úsilí. Opět se rozkašlal a opět to byla krev. Visenna byla ohromena. Slýchávala o smrti, párkrát již viděla výsledky její práce, nikde se s ní však neutkala. Teď měla příležitost, ale Visenna věděla, že má proti ní chabé zbraně. A ještě pořád Kalenovi dlužila život. "Vstaň! bojuj proboha...! Sama to nezvládnu. Musím tě odvést alespoň do Moldavy." Posadil se a pohlédl Visenně do očí. Měl krví zarudlé oči. "Ty to zvládneš Visenno...," pokusil se Kalen o úsměv. Snažil se zvednout na nohy, ale opět padl do sněhu. "Kalene..." "...věř si," dořekl a opět zakašlal. Visenna si nevěřila. I zabodnutý šíp dokáže ještě způsobit škody. Nedokázala by zranění zahojit. Tohle není banální nemoc z Moldavy nebo z vesnice zvané "Na závětří". Tohle není povrchní škrábanec od špičky Kalenova meče. Tohle je mnohem mnohem horší. Kalen se opět znovu otočil na Visennu a snažil se ukázat na levou stranu kabátu. "Vyndej to z kapsy..." Visenna poslechla. Sáhla do náprsní kapsy Kalenova zimního kabátu a nahmatala ruličku. Byl to stočený svitek psaný Fregenalovou rukou. Text evidentně pocházel ze zakázaného Elnorova učení. "Kde jsi to vzal?" "Fregenal to měl mezi dalšími svitky ve svém....ech, ugh..." "Kalene! teď ne! Musíš jet se mnou. Neumírej!" Tísnivý pocit zmizel. Smrt odešla. Svou práci vykonala poctivě, tak jak mívala ve zvyku. Kalen se díval na Visennu a nedýchal. Zjistila to o několik sekund později. V očích se jí zaleskly slzy, slabě popotáhla nosem. Nedokázala už zadržet emoce. Zabořila obličej do Kalenova kabátu a rozbrečela se. Lesním tichem se nesl slabý pláč. Vítr se utišil, vrány přestaly krákorat, lesní tvorové, ti kteří zrovna nespali zimním spánkem, se na okamžik zastavili. Když smutek a stesk přemohl druidku, celá příroda s ní ten smutek sdílela. Vždyť přece druidové odjakživa byli, jsou a budou přáteli lesů. hvozdů a veškeré přírody. O několik dnů později dorazila Visenna do Mayenny. Předtím však nechala Kalena pohřbít na Moldavě. Vše co měl Kalen u sebe, měšec s penězi, výbavu i jeho osobní věci, věnovala k postavení důstojného hrobu. Nechala si jen jeho meč. Navždy jí ho bude připomínat. Na cestě do Mayenny ještě vyléčila několik nemocí za nocleh a dobré jídlo. "To jsi ty Visenno?" ozval se ženský hlas, když přijížděla do druidské vesnice. U cesty stála známá druidka. "Martio!" vykřikla radostí. Seskočila z koně, div neupadla. "Mám radost, že tě vidím." Objali se. "Čekají na tebe dobré zprávy Visenno," usmála se Martia. "Jaké...?" "Už zase patříš do kruhu." Visenna se proti očekávání zamračila. "Jak to?" "Získali jsme svědectví, které jasně ukazovalo na Mistra Fregenala. Rada tě zprostila viny a chtějí se ti omluvit." "Jaké svědectví? Jaký svědek?" nechápala Visenna. "Temerie měla ve Fregenalově armádě špeha. On dosvědčil, že Fregenal má kontakt s Alzůrem." Visenna sklopila oči. Martia jí ukazováčkem zvedla bradu a pohlédla jí do očí. "Tebe to netěší?" "Netěší Martio. Naopak, jsem moc smutná. Jeden život pohasl a ty mi říkáš, že zbytečně." "Och. Kalen?" Visenna už nepromluvila. Pouze vtiskla Martii do dlaně zmuchlaný svitek s Fregenalovým písmem.

---