Jijoty

Jsem zpěvák mírně koktavý
i kdybych zpíval Vaška
s mým rozsahem půl oktávy
z ódy by byla fraška

Kdybych hrál třeba Hamleta
smíchy mi za oponu
vzápětí zahne kramle ta
co hrála Desdemonu

V Korsakovově baletu
zatančit jen pár kroků
labutě chcípnou za letu
Rudovous strne v šoku

Umřu provázen chichotem.
Už vidím mramor s mottem:
On chtěl být Donem Quijotem
byl však jen idiotem

===

Epilog:

Nezřídka bývám svědkem pozoruhodného jevu, totiž, že když se něco rýmuje, má to rytmus a vyskytují se v tom povědomé výrazy, člověk je snáze ochoten čtenému uvěřit. (Přidá-li se navíc dotěrná melodie, konzumentův práh ostražitosti je snížen na úroveň bezbariérového přístupu.)
Pracovně tento fenomén nazývám syndromem budovatelské písně.

Málokdo si v té chvíli pohotově uvědomí, že Vašek z Prodané nevěsty nezpívá ódy, ale árie, Hamlet se s Desdemonou na jevišti stěží mohli potkat a hudbu k Labutímu jezeru zkomponoval jistyj Čajkovskij. O tom, že náhrobek bývá opatřen epitafem, nikoli mottem, ani nemluvě.

Nepředpokládám, že by se vyskytl čtenář, který by tohle opravdu nevěděl, či snad kritik, který by z podobné nevzdělanosti podezříval autora.
Doufám jen v odpuštění, že se uchyluji ke zdánlivě zbytečně polopatickému výkladu. Činím tak pouze pro jistotu, kdyby náhodou nakouknul intelektuál. Intelektuál bývá mnohdy člověkem, jenž je natolik chytrý, že i sebe sama dokáže oklamat.