Zátiší s krůtou a pařezem

"Moh bys mně eště tejden počkat,

s tema dvouma stovkama?"

ptal se Pepa.

"Nó, v pohodě",

odpověděl jsem,

načež jsem odcválal na vrané krůtě.

Zbylo po nás jenom trochu

prachovýho peří,

krůtí lejno

a ozvěna hudrajícího ptáka.

 

Pepa se s ulehčením zašklebil

a zapálil si spartu.

Ví, že pokud by mě naštval,

poslal bych na něj krůtu.

Krůta by ho sežrala.

Krůta je krutá.

 

Pepa je automechanik.

Došel mu kšeft:

Vetchý již děd

lamentuje – nejede mu pařízek.

"Vono je to ňáký diuný,

dycky to bylo dobrý,

až včera kvíčerou se to

ňáko rozbilo nebo co..."

Stačil jediný pohled.

Okem znalce Pepa přeměřil,

zhodnotil, určil diagnózu:

"To máte, dědo, blbý,

ten pařez zakořenil,

to jen tak nepojede.

Musíme to vyklučit."

 

I pustil se Pepa do klučení,

a že byl šikovný klučina,

byl s prací rychle hotov.

Děkuju ti, Franto!", jásal kmet,

sednul si na onen pařez,

zalovil v kapse,

vtisknul Pepovi bankovku,

prásknul bičem,

kořeny se zachvěly,

pohnuly,

postavily (bylo jich osm),

a už si to děda pádí

cvalem po vesnici.

 

Spokojený Pepa splatí dluhy,

krůta ho nesežere.

A ještě mu zbude,

koupí si kredit do mobilu

a všechny bude prozvánět.

 

 

25.ledna 2001, KPPV, Brno

---