Zapomenutá taška

Ráno je ošklivé a den se nejeví být nikterak hezčím. Dnes je ale ten den, kdy vzorně splním všechny povinnosti.
Taky že jo. Všechno jsem oběhala pěšky, v hlavě mi střídavě šrotuje a střídavě jenom tiše šumí prázdnota. Dneska je den šedivší, než kdykoliv jindy, nad městem je těžkej opar a tlak citelně klesá . Všechny úkoly splněny, spouští se lehounká mlha ( takovou mám v hlavě  od rána ), nechce se mi utíkat na tramvaj, hezky si sednu na lavičku, dám cigárko a počkám na další.

Doma si chci taky zapálit. Cíga jsem dala do igelitky. Igelitka ale není k nalezení. Sakra, já si nemůžu vzpomenout, kde jsem ji měla v tý tramvaji. Nejspíš proto, že sem ji už v blbý tramvaji neměla ! Proktistapána, já ji nechala na tý zkurvený lavičce, kde jsem si tak hezky pohověla, no to snad není možný !! Jak jenom můžu být tak neskonale blbá ?

V tý tašce byla peněženka, v ní doklady, peníze, karty a nákup, na který si vůbec nedokážu vzpomenout. A ty blbý cíga . Letím na tramvaj, cestou volám známe číslo . Skládá a volá hned zpět.

- Prokristapána, ahoj, já jsem tak blbá, já si na zastávce u hlavní brány nechala síťovku s doklady, prosím tě, nemůžeš tam skočit, já jedu ze sídliště, ale ty to máš na skok, prosím tě, proboha, nepůjdeš se tam kouknout ?
-A kde přesně ?
-No tam u stánku !
- U kterýho stánku ?
-Ježíši, dyť je tam jenom jeden ! Modrej novinovej stánek !

Přichází tramvaj, na druhé zastávce mi volá, že taška tam byla a je v ní vše. Nemůžu tomu uvěřit .

To už je taková tradice, že do kanclu vstupuji s nesmírnou hypoglykémií a on tam běhá ve slipech.

- Nezlob se, chystám se na ples.
- Cože ??
-No, bohužel, jsem nucen jít na ples. Jsem z toho na prášky!
-Já taky a to na žádnej ples ani nemusím, viď má vzácná igelitka ponechaná napospas osudu.

-A co tam budeš dělat, na tom plese ?
- Já nevím, někoho tam asi budu muset zabít! Nechápu, proč jsem nucen na takové píčoviny chodit! Vůbec nechápu, proč jsem nucen nosit ty blbé šaty ! ( myšleno oblek a tak )

K tématu nemám moc co říct, páč moc dobře vím, od koho je nucen na takové akce chodit a že tato bude obzvlášť krutá, protože se jedná o ples lidí z oboru. Představa, jak přede mnou tito lidé defilují v róbách a oblecích, náchylní společensky konverzovat, nebo dokonce tančit, není nepodobná nočnímu děsu.

-To je mi líto.
-A mně ne?  Mně ne ?? Mně je to taky líto!! Proč já musím tohle zažívat ? PROOOOČ ?? začíná křičet.

-Je mi z toho na chcípnutí, já se tam zblázním, proč musím mezi ty lidi ještě i ve svém volnu ? Proč se musím účastnit takových zrůdných akcí ? Víš kolik jsem toho moh za ten čas napsat ?? Umíš si to představit ?! A to všechno v obleku !! Ve zkurveném obleku, který nemůžu ani cítit !! už se neovládá, křičí jako blázen . Chodí z jedné místnosti do druhé, huláká, slyším buchot, asi něco hodil o zem. Můj ty Bože, co je zase tohle ? Tohle je amok! Tvář se mu zkřiví a záchvat vzteku plynule přejde do pláče. Nemohu uvěřit, že dospělej muž tak řve, když ho přítelkyně nutí jít na ples a že se dokonce od hněvu a bezmocnosti, kterou on nazývá odpovědností vůči partnerce rozpláče. Rozpláče !!

Opakuji mu, že je mi to líto.
Ale není.