Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte se.melancholia.
Autor
.duke.
Usnout. A probudit se, až svět bude jinak. Ta neměnnost mi bere dech.
Někde jsi, existuješ. A vše se protáčí, pokračuje.
Potřeboval jsem si po těch měsících udělat pořádek v hlavě. A nenapadlo mě nic lepšího, než ti dát opět tvář, tělo, dech. Vsadil jsem ti do čela kus sebe. A ty jsi ožila.
Takže tě opět mám, jsi se mnou. Je mi tak líp. Lepší, než mít nic.
Za oknem modro. Slunce uhasíná na druhé straně. Občas proletí pták. Pohyb. Život. Ale uvnitř mě: mrtvo.
Napadl mě heroin. Propadnout se v úlevě někam dolů. A hlavu mít pořád nahoře. Jak výstižné. Opít tělo a svému vědomí dát privilegium nad vším bdít.
Nebo alkohol. Aby to zjemnil. Pár doušků a koutky úst se zvednou. Prázdno se začne tvářit zajímavě.
Měl jsem v telefonu jedno jméno. Byla ti podobná. Před lety jsme se sešli v kavárně. Rozlil jsem čaj, klepaly se mi prsty. A pak, na rohu, když jsme se vzdalovali, otáčeli se, pořád jsme do sebe byli zaklesnutí očima.
Napsal jsem jí. Jednu větu. Jestli je. Chtěl jsem ji znovu vidět. Zjistit, jestli je někdo, kdo tě dokáže pohřbít. Zadusat pod zem, zalít betonem, vystavět nad tebou mohylu svým bytím.
Budu čekat.
V tom jsem se posunul. Už neměřím hodiny, dny. Dokáži čekat měsíce. Roky.
A dokáži se také nasytit nepatrnou informací o tvé existenci. Jak odsouzený k trestu smrti opíjející se paprskem slunce, prosvítajícím skrze mříže.
Na něco jsem během posledních dní přišel. Člověk má jednoduše stále spoutaný ruce. Je to jeho přirozenost. Ta přemíra svobody je mu natolik nesnesitelná, že je nucen si pár pout vytvořit. Dělá to vědomě. A neustále.
Proto si nikdo nemůže stěžovat, že je k němu osud zlý. Jediné, co může, je zhluboka si nad sebou povzdechnout. Jen tak. Pěkně. Lidsky.