Až umřu, nasyp můj popel do řeky

Dívala ses do řeky,

na nebe, kde zrcadlil se proud

strhávající s sebou maso ryb.

Já věděl, že nezůstanu s jinou, než s tebou,

že nemohl jsem vybrat líp.

Byla’s jak kámen smírčí,

jak přízrak průsvitný.

Naprosto odevzdaná a přesto ničí.

Pak dáma v bílém,

divoženka v útlé nevinnosti.

Já tehdy dmul prsa pýchou.

Než přinesla’s mi mrtvé ježky,

zkyslé mléko, mrtvé opeřené kosti.

Jak dlouho mě chceš ještě zkoušet?

Co všechno budu muset vydržet?!        

Jsi šílená, lásko moje,

jsi blázen             a já do tebe

Roním

…slzy

smích… řičí z té naší kupky hnoje.

Jsi můj soukromý psychopat,

i proto tě mám rád.