Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte se.purpose.
Autor
.duke.
Bylo po dešti. Nahnul jsem stůl, Lucie z něj dlaní setřela kapky a zmizela v domě.
Byl jsem u ní, protože jsem nechtěl být sám. Ještě bolelo, jak jsem se ráno poranil v práci. Nepotřeboval jsem o tom mluvit, jen s někým být.
Posadil jsem se proti slunci a pozoroval Julii s Viktorem a Terezu. Lítali po zahradě, občas po mně hodili míčkem. Udivovalo mě, kde berou tolik energie pro hru. Dokázali třeba chodit několik minut po zídce a opakovat stereotypně jednu větu.
Lucie přinesla minerálku a sklenice. Posadila se naproti mě. Něco v jejím obličeji se změnilo. Pozorně jsem si ji prohlížel a nemohl přijít na to, co je jinak. Pak jsem to spatřil: její oči. Byly mnohem klidnější a odevzdanější. Jako by se smířila s tím, jak je.
Zazvonil telefon. Zvedla jej a odešla do domu. Vstoupil jsem na zahradu za dětmi. Chtěl jsem vyzkoušet, jestli si s nimi dokáži ještě hrát. Lezly zrovna po skluzavce.
„Pojď si sjet,“ volal na mě Viktor.
„Pojď si sjet! Pojď si sjet!“ přidala se Tereza s Julií.
„Mám strach.“
„On má strach! On má strach!“ volaly sborově a tahaly mě ke skluzavce.
„Jak se leze nahoru?“ zeptal jsem se.
„Po schodech přece,“ řekl Viktor a zakroutil nad mou otázkou hlavou.
Nahoře jsem se chvíli třásl a dělal, že se bojím. Pak jsem sjel dolů a vzápětí utekl do domečku s červenými kulatými okny.
Přiběhly za mnou a já jsem řekl, že jsme v kajutě a že oknem vidím chobotnici, která leze po skluzavce. Řekl jsem, že nikdo nesmí ven, protože kolem je moře, ve kterém jsou žraloci.
„To není pravda!“ vykřikla Tereza.
Nejmenší Julie se střídavě dívala na mě a na Terezu, jako by se nedokázala rozhodnout, komu uvěří.
„No tak to zkus, jít ven,“ vyzval jsem Terezu, pohlédl na Julii a významně pokýval hlavou.
Tereza nakročila z domečku ven a já vykřikl: „Panebože, ona jde ven! Žraloci, žraloci! Schovejte se!“
Všichni vběhli s křikem zpátky dovnitř.
Lucie pořád telefonovala a tak jsem jim na nohy přišrouboval péra, s kterými se dalo vyskočit až do nebe. Skákali po zahradě jako v transu a křičeli: „Do nebe! Do nebe!“ A slunce pomalu zapadalo.
Unaveně jsem se posadil na židli. Netrvalo dlouho a byli u mě.
„Pojď si hrát!“
„Nemohu, zdřevěněly mi nohy.“
„Kecáš!“
„Nekecám. Fakt. O tomhle bych vám nikdy nekecal.“
Viktor mě udeřil pěstičkou do stehna. „Nejsou dřevěný!“
„Vlastně máš pravdu, jsou gumový. Spletl jsem se.“
Kymácivě jsem udělal několik kroků. Všichni tři se na mě pověsili, že jsem se nemohl pohnout. Lucie už nevolala a tiše nás pozorovala. Prosebně jsem na ni pohlédl..
Sedl jsem do auta a pustil rádio. Lucie stála u domu a když jsem ji míjel, zvedla ruku.
Vyjel jsem serpentiny a projížděl mezi poli. Slunce zmizelo za horizontem. Bono zpíval: I took the poison from the poison stream a já přemýšlel, kdy se to stalo. Kdy jsem se otrávil?
Muselo to být někdy v době, kdy jsem se vrátil z Finska. Tehdy se otec přiznal matce a ty jsi řekla: „Pozdravíš mě, až se jednou potkáme na ulici?“
Otevřel jsem okno a zapálil si cigaretu. Žíly se mi napustily nikotinem.
Myslel jsem na horké letní dny, co přijdou. Rozhodl jsem se, že až pominou, odejdu.
Zbýval poslední člověk, který mi nebyl cizí.