Dvě srdce

Mám dvě srdce, dva přebíjející se, přehlušující a občas smířené zvony v hrudi, – jedno dravější pro ni a druhé menší, citlivé pro tebe. To první zraje barvou pšenice, puká jak květy přes rozhrnutím omamných plátů. To druhé zelená se barvou láhve Božkov, ale voní úplně jinak – mechem a stejně tak měkce po něm můžeš kráčet.

Slibuješ. Přísaháš. Kolem hlavy krouží místo supů ta slova se slzami na křídlech „naposledy, poslední šance“. Ano, kolikrát plazila se mi tato slova pod nohama s hady a já jim podléhala.

Za dobu, co se známe, ses mi omlouval snad dvakrát. Náš vztah podobá se chůzi akrobatů po laně, stopám srnčího v promočené zemi či ranní kávě, bez které si neumím představit den.