Ze světla

  Najednou jsem nepotřeboval spát. Volnoběh událostí natáhl dny do nekončícího horečnatého snu.

  Město najednou vypadalo jako fotografie pořízená z jedoucího automobilu. Nezřetelné obrysy postav. Červené a bílé světločáry prořezávají tmavě šedou hmotu domů: město jako série fragmentů, město rozložené do fotoalba.

  Pokaždé, když jsem ji spatřil vprostřed té surovosti, jasnou a zřetelnou, namlouval jsem si, že se mi jen zdá, že jsem konečně usnul – že už nemám potřebu ji hledat.

  Displej fotoaparátu se leskne natolik, že není nic vidět. Musíme přejít do stínu. Postupně kontrolujeme kvalitu jednotlivých fotografií. Najednou se mě zeptá, proč na žádné z nich není jediný člověk. Řeknu, že fotografování lidí se mi hnusí. Jsou to trofeje zastřelených pohybů. Podá mi fotoaparát: zastřelil bys mě? a začne odstupovat. Zatímco se na mě dívá, překročí obrubník, hranici stínu, v polovině náměstí zakřičí: Udělej to! Neudělám to.

  Nechám ji projít kolem morového sloupu až k průčelí protilehlého domu. Tam se zastaví, ale dřív, než se vydá zpět, nečekaně obrátí zrak do ulice, kam nemohu vidět. Minimální okamžik ustrnutí. Stisknu spoušť.

  Samota uprostřed pole, temné hučení automobilové dopravy. Z jedné strany dálnice, z druhé stará cesta. Statek udržovaný jen s vypětím všech sil. Správcem je kdysi poměrně známý sochař, dnes odstavený na boční kolej. Má rád víno a návštěvy mladých lidí, převážně studentů, nesmí se však zdržet dlouho a okoukat se. Jedině tak jej udrží v přítomnosti, bez myšlenky na nejistotu zítřka.

  Vedlejší místnost je plná byst. Svítí se v ní. Stojí ve dveřích a její profil je obtažen tenkou linií žlutého světla. Měkké světlo přejde přes hřbet nosu a postupuje hlouběji do profilu: rozzáří oči, ale na konci očnicových oblouků ztratí ostrost a rozpije se na tváři. Pleť je matná, temně hnědé vlasy teď vytváří téměř jednolitou černou plochu. Rovné zastřižení horizontálně protíná krk přibližně v polovině. Poslední odlesk světla postupuje po této vodorovné linii. Pak se roztříští o vertikálu dřevěné zárubně.

  Všimne si, že ji pozoruji, chce jít ke mně, ale přikážu ji, aby se ještě chvíli nehýbala. Je trochu nervózní. Překvapuje mě, že scéna pořád ještě funguje.

 Nakonec se pohnu jako první. Pohyb všechno zruší.

  Nejprve jsem zničil všechny její fotky. Nebylo jich moc. Smazal číslo, které mi nechala. Pokusil se ji nenávidět. Den po dni. Myslel jsem, že to tak bude snazší. Nebylo. Příliš pozdě jsem zjistil, že fotografie jsou opiem vzpomínek. Že číslo v telefonu funguje jako ochranná hradba před touhou zavolat.

  Neustále se pokouším vrátit se a začít znovu: vymazat ji. Zůstal mi jediný její zvyk: chodit na bazén. V tomto případě jsem se spokojil se změnou času. Přestože v pravidelnosti byla můj pravý opak, plavat chodila stále ve stejnou odpolední hodinu.

  K večeru je bazén prázdnější. Poslední plavci posouvají oranžové odlesky lamp a chladnou modř reklamních led-poutačů napříč zčeřenou hladinou. Voda je po celý rok stejně studená, koloběh čerpadel vysál teplo ročních dob.

  Plavu, pravidelnými tempy člením čas. Je fascinující, jak se z něčeho tak banálního jako dýchání stává série událostí fázující mechanický pohyb.

  Nakonec, než je čas jít, zavřu oči a potopím se. Co nejhlouběji. Než nahmatám dno, přestane bazén existovat. Už není žádný pevně ohraničený, betonový kvádr. Žádné hodiny netříští návštěvní čas. Už je jen moře, chladné a bezčasé, nijak neohraničené moře, které ve svých hlubinách probouzí zapomenutou lehkost lidského dechu – s každým decimetrem syrověji a naléhavěji. Klesám. Jsem.