Ticho

Seděli a pozorovali hvězdy. Zdálo se to býti nesmyslné, prázdné a tupé čučení do dálky. Počítali. Svýma malýma očima. Naklonili hlavu. Kdesi v dálce se ztratil povrch planety. Někde ve tmě.

Pohyb. Tichý a téměř nepostřehnutelný. Natržený a nedokončený zdá se. Bylo to jako letmé procitnutí. Čtete a víte, že neskončíte. Protrhává se to vámi a vaše vlastní oči kmitají. Po papíře. Po obrazovce.

Slunce už před hodinami zapadlo za obzor a teď, každou vteřinu, se blíží k východu. Obíhá planetu. Čtyři očka upřená do dálky pozorují obzor, který tam vlastně není. Hranice mezi nebem a zemí byla smazána. Jen náznakem se staly přicházející mraky.

Blíží se to. Je to jako hurikán. Jemné a krátké trhavé pohyby. Obočí se tázavě nadzvedává, klesá v mrákotách a tupý výraz se mění na... na co vlastně? Koutky úst se pomalu tvarují, lámou do šklebu plného odporu.

Těžké letní dusno se přibližovalo a spolu s ním přicházel mohutný a vydatný déšť. Očka přimhouřená, tiše sedíc a kroutíc ocasy čekali dva kocouři na první kapky deště.

Bolí, bolí, sténají duše. Zlomená křídla písemné práce. Logické ztvárnění divadelního kusu. Vrátíme se zpět. Nadrtíme topou paličkou kousky kořene. Nalezneme sami v sobě síly. Nepoznané a nepochopitelné.

Pršelo. Víc není třeba říct. Kocouři utekli.

Strnul. Nechápal, nerozuměl. Nebo ano?