Morbidní

Bylo vedro na padnutí.
Přestože jsem se stála až úplně vzadu, kam střešním okénkem autobusu občas dýchne průvan, brzy mě na zádech zašimraly čůrky potu, a vlasy se mi přilepily k čelu. Radši jsem vystoupila o stanici dřív.
Venku ale nebylo chladněji, navíc se ze silnice, která naši periferii hrubě krájí na dvě nestejnorodé části, zvedal jedovatý prach, proto jsem z hlavní odbočila doprava mezi rodinné domky.
Kromě dvou ulic barevných řadovek nám tu v posledních letech vyrostly rozmanité stavby: bílá vila se dvěma bazény a křišťálovým lustrem v každé místnosti, minimalistická kostka se střílnami místo oknem a dokonce i jeden hrad s věžičkou a cimbuřím.
Psi chcíple polehávali u plotů, ani po mně neštěkli. Lípy šířily těžkou, skoro jedlou vůni, a mně bylo smutno, a domů jsem se netěšila, protože tam na mě nikdo nečekal. Maturantka někde zapíjela zkoušku dospělosti, bubák se zlobil, že o něm nehezky píšu, a táta umřel.

Seděli jsme s mámou a bráchou v kanceláři pohřební služby. Už jsme toho měli všichni dost. Milá úřednice před nás kladla šanony s fotografiemi rakví, věnců a kytic, a my po sobě bezradně pokukovali, protože vybrat cokoliv, bylo nad naše síly.
Přestože nás několikrát nabádala, abychom na smutečním oznámení nikoho nevynechali, povedlo se nám nakonec zapomenout na Pampůča, mého milovaného prasynovce. Snad už nám to odpustil, v neděli ho za to vezmu do ZOO.
„Co je tohle?“ ukázal brácha na skleněné těžítko s vyrytým jménem.
„Památeční slza,“ vysvětlila úřednice. „Ten zvláštní tvar uvnitř vznikne z popela zesnulého, který se do skla zataví.“
Brácha na ni vytřeštil oči.
„Máme tu katalog,“ vytáhla z šuplíku další šanon. „Jak vidíte, je možné vybrat tvar i barvu podle vlastního vkusu.“
„To je morbidní,“ vrtěl brácha zamračeně hlavou a potěžkal těžítko v dlani. „Tohle je opravdu…?“
Milá úřednice přikývla. „Tady se slzička špatně vybarvila, a vdova si nechala udělat jinou.“
„To mi řekněte,“ vzdychl brácha těžce, „kdo si tohle může objednat?“
„Divil byste se,“ pokrčila rameny. „Jedna rodina si jich nechala udělat deset, každou v jiné barvě.“
„Proboha,“ chytil se za hlavu, a tak v první chvíli mámu přeslechl.
„Já bych to chtěla,“ zopakovala tiše.
„Tohle?“ ukázal na tu věc prstem.
„Chtěla bych zlatou,“ přikývla máma a sáhla do tašky pro peněženku: „Kolik to stojí?“
Milá úřednice se chápavě usmála a rovnou začala sepisovat objednávku.
„Ať na ni napíšou Jéňa,“ špitla máma. „Tak jsem mu říkala, když jsme se měli nejradši.“

Javor na konci ulice při stavbě řadových domků ušetřili. Máme tu na periferii málo vzrostlých stromů, a mně občas chybí zpěv ptáků. K nám do desátého létají jenom holubi. Tuhle jsem s jedním strávila celou noc, vědět o sobě dal až ráno, když se pokoušel proletět zavřeným oknem. Zadělal mi, syčák, psací stůl.
Vzdychla jsem a zastavila se u silnice, po které se ke mně zvolna blížila stará škodovka. Jela krokem, a zdálo se, že ještě zpomaluje, ale já nikam nespěchala a trpělivě čekala, až mě mine.
A potom, když se vůz octl skoro na dosah, mi z otevřeného okna cosi vychrstlo do obličeje.
Snad to byla voda, nelepilo to, ani nesmrdělo.
Otřela jsem si tvář do rukávu, a ohlédla se, zrovna když řidič šlápl na plyn a rychle mi zmizel z dohledu.
Ještě nedávno bych se naštvala. Cítila bych se ublíženě, a v duchu bych pitomcům ze škodovky lála. Tentokrát jsem ale zůstala klidná.
„No, bože,“ mávla jsem rukou a konečně přešla na druhou stranu.
Za pár let ze mě bude těžítko, tak přece nebudu marnit čas nepříjemnými emocemi.