Rituál

Nad klášterem proletěl pták. V rychlosti jeho letu nebylo možné určit který. Mladá adeptka seděla před vstupními dveřmi a čekala na východ slunce, který se pojil s první společnou modlitbou. 
   Mezerou mezi křídly dveří k ní přiletěl posvátný chlad. Pochopila. Když vešla, v šeru za oltářem spatřila kněze, který měnil vyhořelé svíce. Věděla, že i přes svou zaneprázdněnost si je přesně vědom, kde adeptka stojí. Nerušila ho. Oba si užívali ranního klidu klášterní lodi. Za pár hodin bude šumět hábity sester, křídly holubů a šepotem poutníků.
   „Dnes vstáváš brzy,“ řekl kněz, aniž by se k ní otočil. V chrámu byla výborná akustika, i přes velkou vzdálenost slyšela jeho tichý hlas zřetelně.
   ‚Otče,‘ chtěla začít, ale nemohla najít správné myšlenky.
   „Pojď. Sedni si ke mě na stupínek.“
   Zvedla obočí a pomalu vykročila.
   „Jen pojď. Bůh nás nesoudí za to, jestli sedíme tam, kde si Vatikán myslí, že bychom neměli.“
   ‚Zdál se mi zvláštní sen. Šla jsem v noci opuštěnou cestou. Stěží jsem držela směr, párkrát jsem málem sešla z cesty anebo jsem se chtěla vrátit. Vytrvala jsem a došla k bráně nenámého hradu. Tehdy začalo svítat a když jsem vešla, vládl již den. Hradní nádvoří bylo plné lidí. Nevšímali si mě. Prošla jsem dvěma vnitřními branami a došla jsem k hradnímu paláci. Byl krásný, majestátně se tyčil k obloze a já věděla, že z nejvyšší věže je vidět do širého okolí. Přestože nádvoří tepalo čilým životem, palác tížila prázdnota. Procházela jsem místnostmi, které byly zdobeny hustými koberci, vybraným nábytkem, trofejemi, zbraněmi a obrazy v živých barvách. Nakonec jsem došla do trůnního sálu, kde stály tři trůny.  A ve vzdáleném rohu byla malá židlička, na které se v otrhaných šatech krčila dívka. Když jsem k ní přišla, pohlédla na mě. Byla špinavá, pohublá, ale stejně jsem ji poznala. V tom rohu, utrápená hladem a žalem jsem seděla já.‘
   Kněz umístil poslední svíčku, až poté se k ní otočil. 
   „Tím se netrap. Podoby našich snů mají mnoho příčin a mnoho výkladů. Naštěstí v tom tvém není žádné zlé znamení, nemáš se tedy čeho bát.“
   ‚Ani toho, že jsem se našla v takovém stavu na hradě, který překypoval bohatstvím?‘
   „Chudoba je naším cílem. Tudíž to považuji za dobré znamení. Odolala jsi tam, kde přebývá hříšné bohatství, kde se zřekli Boha a modlí se k mincím.“
   ‚Ale otče…‘
   „Nepřemýšlej nad pomíjivostmi, mé dítě,“ zarazil ji rázně kněz. „Jdi a vyhledej otce Jana. Řekni mu, že mne naléhavé povinnosti odvedly od ranní modlitby.“

„Jeď a nikde nezastavuj. Doruč králi tento dopis a počkej na odpověď. Vrať se do zítřejšího soumraku.“
   „Jistě, otče.“

‚Stejný sen se mi vrátil i tuto noc. Stejný až na to, že jsem seděla nejen na židli v rohu, ale také na jednom z trůnů. Na tom trůnu jsem byla oblečená v honosných šatech s hlavou hrdě vztyčenou.‘
   Kněz seděl ve své cele za dlouhým stolem a psal do tlusté knihy znaky, kterým nerozuměla. Když domluvila, odložil pero a dlouze přemýšlel.
   „Dnes se nezúčastníš žádných modliteb. Zajdi si do zahrady a jez plodů z našich stromů. Využij den volna. Večer se umyj a obleč se do bílé róby. Potom mě počkej ve své cele.

Při západu slunce před dveřmi kláštera zařehtal kůň. Chvíli nato hlavní lodí zadunělo klepadlo. 
   Posel čekal dlouho. Poté dveře zarachotily a otevřely se. Natáhl ruku ze zprávou.
   Kněz ji nedočkavě otevřel a přečetl krátkou zprávu. Zamračil se a pohrdavě odfrkl.
   Poté sáhl do měšce, vložil chlapci do dlaně pár mincí a beze slova za sebou zavřel. Klášter opět utonul v zlověstném tichu.

„Vrací se?“ podivil se hospodský, když přinesl ke stolu další rundu. „Neskutečná škola. Je to šikovné děvče, o svátcích byla neocenitelnou pomocí. Nikdy jsem jí nemusel nic říkat, všechno udělala dřív, než jsem jí to stačil říct.“
   „To jenom potvrzuje občasné řeči, že umí číst myšlenky,“ uchechtl se jeden z hostů.
   „Jdi k čertu s těma kacířskýma myšlenkama,“ ohradil se na něj chlapec, který před chvílí přišel s mincemi z kláštera. „Kdyby uměla číst myšlenky, zdobil by její tvář ruměnec pokaždé, kdy se naše pohledy potkaly. Spíš mě zaráží, že i návrat obyčejné holky z kláštera musí schválit král.“
   „Zaráží nezaráží, raději o tom víc nemluv,“ ukončil jejich diskuzi hostinský. „Nikdy nevíš, kdo poslouchá, žes králi nahlídal přes rameno při psaní zprávy.“

Panovala už hluboká noc, když se dveře cely otevřely. Postavila se. Její krása zahalená v bílých šatech a hluboké modré oči křiklavě kontrastovaly s jeho černým rouchem.
   „Pojď dítě. Je čas.“
   Vedl ji k oltáři v malé vnitřní zahradě. Desítky svíček vrhaly na stěny a klenbu děsivé stíny. Ticho hučelo v uších. Čtyři postavy u oltáře nehybně stály a vyčkávaly.
   Kněz pokynul směrem k oltáři. Dívka bázlivě vykročila. Sedla si, ale cítila, jak čekají, až i lehne. Poslechla.
   Zatímco ji přivazovali, kněz jí vložil do úst kostičku cukru napuštěnou výtahem z bylin. Ze začátku chutnala sladce, po chvíli však zhořkla. 
   Čtyři postavy se přesunuly ke každé straně oltáře a znehybněly jako sloupy, kněz začal ze své knihy číst v neznámém jazyce. 
   Zvedl se vítr. ‚Odkud?‘ problesklo dívce hlavou. ‚Jsme uvězněni mezi čtyřmi stěnami.‘
   Brzy se z každé postavy začala zvedat spirála světla. Světelné pásy stoupaly a proplétaly se, až se nad oltářem spojily. Kněz dočetl. Zvedl dýku, přišel k oltáři a špičkou jí rozřízl šaty a kůži na hrudní kosti. Dívka chtěla vykřiknout, ale nemohla. Nikdy ze sebe nedokázala vydat ani vzdech. 
   Po tvářích se jí kutálely slzy, bílá látka rudla. Otočila hlavu. Člověk, kterého znala jako soucitného starce a kterému bezvýhradně důvěřovala, tam nyní stál chladný jako klášterní zeď. 
   Ze spojení spirál k ní sjelo světelné kopí a probodlo ji. Každičkou částí těla se prohlana ostrá bolest.
   Tentokrát vykřikla.
   Z klášterní střechy se vzneslo hejno holubů.