Opičí blues

Cvičené opičky
běžejí  po sadě.
Smějí se chechtají,
piští a kvílejí.
Za kousek cukříku
divokejm opičkám,
co stojej  za plotem,
ostudu dělají.

Cvičené opičky:
„Poslušně hlásíme
úkol jsme splnily,
na novej čekáme.
Snad za pár úsměvů
půjde to rychleji.“
A už je chlapeček
chycen a obelstěn.

Za plotem stojejí
divoké opičky.
Na nic si nehrají,
jen tiše zírají.
Nemohou uvěřit
svým vlastním očím;
dřevařské závody
v sadě se chystají.

Cvičené opičky
mění se v maňásky.
Hlavičky svěšeny,
na ručkách provázky.
Kdekdo si zatáhne,
kdekdo si kopne,
kdekdo si odplivne,
kdekdo si troufne.
Barevné oblečky
jak stejnokroj
pro blbečky.
V pusinkách cigára,
už je cpou do ara.
„Myslete na práci!“
Někomu k pláči.
„Myslete na práci!“
Někomu pro legraci.
„Myslete na práci“
A co když nemá smysl...
Destrukce osobnosti.
Destrukce řemesla.
Destrukce práce.
Destrukce politiky.
Je konec romantiky.
A ztráta identity...

Ťuk, ťuk, ťuk, ťuk:
"Halóóó...
Cvičené opičky?
Staří se ozývá!
Blíží se konečná!
Osud je nezvratný!
Moc času nezbývá!
Ležíte na řádku
jak výhřad zajíců!
Jak banda zhýralců!
Zbloudilejch opilců!
Haló, cvičené opičky.
Sil už vám ubývá..."

Divoké opičky
s hnusem se odvrací,
jako když vystřelí.
Zachraň se, kdo můžeš!
Prchají do lesa,
do nitra pralesa.
Šplhají na stromy,
do vršků koruny.

Opičí maňásci
hoví si na aru.
Bříška maj ze slámy,
místo mozků kousky vosku.
Vezou je na smeťák,
na cestu poslední.
Koho by napadlo,
že na tom smeťáku
zahrajou poslední
loutkové divadlo.