Jirka 3

April se jmenovala dívka, kterou B. Hrabal nazýval Dubénkou. My jsme dospěli k Panským Dubénkám, abychom se setkali s Aprílem teplé vlny.

Sešli jsme večer ke kraji lesa, povečeřeli a ulehli.
Kolem půlnoci mne vzbudily kapky, které na mne dopadaly.
Šťouchl jsem do Standy: „Prší !!“
„Já to už sleduju od desíti,“ zazněla jeho překvapivá odpověď, „tady nemůžeme zůstat.“
Shrnuli jsme své věci do celty, popadli kola a vyrazili hlouběji do lesa. Drásali jsme se o houštiny, padali a klopýtali přes kleslé stromy, jen na krátké okamžiky se rozhlíželi, když jsme roztočili dynamo, až jsme našli mohutný, hustý dub.
Pod něj jsme ulehli a já usnul pokojným spánkem člověka s nezatíženým svědomím.
Nic mě v spánku nerušilo, proto jsme byl překvapen ráno, že noční déšť znatelně zhoustl, že dub nedorostl potřebné hustoty a že máme všechno promáčené.
Staník trval na svém ranním doušku a tak jsme v tom nadělení pracně zažehli oheň, udržovali jej mokrým dřevem a snažili se přivést do varu vodu, kterou déšť stále zmnožovala a ochlazoval, až jsme skutečně uvařili čaj.

Jeho pití také nebylo žádnou slastí. Kdykoli jsem přiblížil tvář k jeho hladině, dopadla na ni mocná kapka, vystříkla a opařila mě. To trvalo jen krátce. Pak už z čaje byla vybledlá, zředěná, slabě ohřátá brynda. Takto osvěženi jsme se zvedli k dalšímu putování.

Zakrátko jsme dorazili do vsi se samoobsluhou, kde jsme vydatně posnídali, zaplatili bankovkami, které jsme od sebe odlepovali a jednotlivě rozkládali před zírající prodavačky.
Seděli jsme pod střechou, dopíjeli ze sáčku mléko, hleděli na šedou oblohu a mudrovali o tom, že devátá rozhodne.

A opravdu, v devět hodin déšť ustal a my vyrazili.
Bezdeští jsme chválili do 9.05 hod, kdy začalo lít a už nepřestalo.
Nutno přiznat zdejšímu lidu moudrost, protože jsme celou dobu nepotkali nikoho, kdo by v takovém počasí se kamkoli vydal.

Třebaže pořizovací cena mého vehiklu činila pouhé dvě stovky, mnohé na něm bylo dostatečně funkční.
Stoprocentní byly čelisťové brzdy s gumovými špalíky. Oněch sto procent se měnilo na nulu, byly-li ráfky, ke kterým špalíky doléhaly zmáčeny.
Tato skutečnost se mi zřetelně ozřejmila, když jsem se v lijáku řítil s kopce nedaleko Kamenice.
Když mne odstředivá síla v zátočině vynesla tak, že jsem patník míjel v mikronové vzdálenosti, bylo zřejmé, že nemám-li dole přesadit památeční lípu, je nejvyšší čas, začít nějakým způsobem brzdit.
Přiložil jsem nohy k přednímu kolu. Úměrně s ubýváním rychlosti ubývaly i mé podešve, takže jsem se domů navrátil jako chytrá horákyně. Obut - neobut.

Přes krušné okolnosti jsme dorazili ke Standově tetě do Lhoty a přišly okamžiky, na které vzpomínám nejraději.
Když jsme rozvěsili své promáčené věci a usedli v kuchyni u stolu, sdělila nám teta s nádechem tajemství v hlase, že pro nás NĚCO má! Potom s námahou postavila na stůl nádobu, jaká se při zabíjačkách užívá k jímání krve, plnou houbové smaženice.
Standa dostal výraz tvora, zahnaného po krutém a dlouhém pronásledování do pasti.
Zmar, zoufalství, vysílená bezmoc a beznaděj.
Zatím, co do sebe silou vtláčel několik soust té poživatiny, teta nám vyprávěla, kolik prádelních košů hub přinesl kdo dopoledne a kolik ještě odpoledne, hned tady kousek na kraji.

Potěšení z jejího hovoru mi přerušilo potěšení jiné.
Standa skočil a již trvale považuji kočkovité šelmy za směšně neohrabané tvory a kunovité za zvěř velice neohrabanou.
Standa skočil po pacholeti, které u kamen pojalo úmysl roztříštit dlažbu a volíc cestu slepých uliček pokusilo se o to Standovými drahocennými hodinkami, v ceně mírně ojetého vozu.
Mám děti rád, ale malého průkopníka jsem si rovnou zamiloval.

I když smaženice ubylo jen nepatrně, byli jsme, zdá se že na dlouho nasyceni a jali se zpojídňovat svého oře.