O štěstí

Starý Chazael byl bohatý obchodník, každý den vysedával v hospodě svého přítele Taussiga. Spolu s ním tam sedávalo jeho štěstí a také mladíček Petr, který si na své živobytí vydělával v lese, kácením statných dubů a buků, také jedlí a dolováním pařezů.

Jakmile něco vydělal, o peníze přišel v hospodě při karetní hře právě s tlustým Chazaelem.

„To přece není možné,“ probíral Petr včerejší hru u práce.

 Pot se z něho jen řinul a starý pařez pomalu povoloval.

„Jednou se karta musí obrátit,“ přemýšlel dál.

Ozvalo se lupnutí a pařez se vyvalil ze země. Jak byl mladík zamyšlen, nevšiml si, že z jámy po pařezu vyšel obláček, který se pomalu proměnil v krásnou dívku.

„Proč si naříkáš Petře,“ zeptalo se zjevení.

„Kdo jsi?“ lekl se Petr.

„Jsem tvoje štěstí. Mohu ti pomoci.“

„Opravdu? Tak v tom případě si přeju mít v kapse vždycky tolik peněz co má tlustý Chazael,“ vyřkl Petr své přání.

Štěstí se pousmálo a mladíka jeho kalhoty najednou táhly k zemi. Kapsy byly nadité dukáty.

Petr okamžitě praštil sekyrou a pilou o zem a ještě ten den večer seděl naproti Chazaela u partičky karet. Spolu s ním i jeho štěstí, které se zdálo být silnější než to obchodníkovo.

Hromádka peněz před Petrem se kupila.

Starý Chazael prohrál všechno, co měl.

„To musíme oslavit Chazaeli,“ zvolal na celou hospodu šťastný Petr.

„Já už nemám ani zlatku. O všechno jsi mě obral. Mám kapsy úplně prázdné,“ namítl zlomený muž.

„Já vás zvu. Hostinský nalej všem. Dneska platím já,“ řekl Petr.

Pivo a víno teklo proudem. Hostinský nestačil nosit. Petr si přepočítal dukáty a schoval je do kapsy.

Měl dnes šťastný den.

Když, ale ráno přišlo k placení neměl v kapse ani jednu minci.

Nechápavě se podíval na své štěstí, ale to se jen pousmálo a řeklo : "Máš v kapse tolik dukátů, co starý Chazael."

Pak mu před očima zmizelo, jako by tady nikdy nebylo.

„Tak zaplatíš!“ Houkl na něho Taussig.

„Nemám ani groš. Ať zaplatí Chazael.“

„Co to plácáš? Vyhrál jsi nad Chazaelem spoustu peněz a teď nemáš! Chlapi vyhoďte toho nuzáka a naložte mu pěkných pár ran, ať si přestane dělat legraci z poctivých lidí,“ poručil hostinský a Petr se zakrátko ocitl v blátě před hospodou.

„Štěstí, kde jsi moje štěstí,“ lkal Petr.

„Podívej se na svůj rukáv,“ promluvil za ním podivný stařík.

Petr objevil na rukávu lepkavou tekutinu.

„To je smůla a ta už se od tebe nehne,“ vysvětlil stařec.

„A co mé štěstí?“

„Bůh ví, jestli se někdy vrátí. Štěstí se nesmí dráždit. Je strašně lekavé. Podívej se na Chazaela, je z něho žebrák, protože se štěstí vysmíval.“

A skutečně, Chazaela vyhodili z hospody také.

„Vysmíval se stejně jako ty.“

„A co mám dělat?“

„Hledej dál. Třeba se smůla jednou smyje a štěstí ti zase začne věřit. Ale až se to stane, buď k němu laskavější,“ stařík zmizel v lese a Petr zůstal před hospodou sám.

Druhý den hned ráno se z lesa opět ozýval zvuk pily a tesání sekery. Peníze které Petr vydělal, ale neprohrál v kartách. Schovával si je doma do hliněného džbánku po mamince.

Konec