poutník 1

Na tohle místo chodím už od dětství, vždy jsem se na tomto místě kochal pohledem do dálky, ale
nikdy jsem se nepodíval dál. Ale dnes, když tu stojím, vím, že se podívám do údolí
k říčkám horským, bystřinám, potokům, na protější kopce a ze strání se budu
kochat a budu se dívat na zpět, vidět jak tam, kde jsem stával jako malý tenkrát
kdysi a zasněně se dívám do dálky, v zamyšlení jaké to je tady. A dál, ještě
dál, ale dnes to už zjistím. Doma už mne nic nečeká a v ranečku mám vše
nezbytné. Nesu si v něm své vzpomínky, sám sebe a krajíc chleba. Raneček je ale
poloprázdný, teď teprv ho začnu naplňovat,každý obraz zarámuji do vzpomínky a uložím jej do bezpečí svého ranečku, dám si do něj každé místo, které
navštívím, každý východ i západ, každou ves i mez, každou cestu, každého
pocestného, který kráčí za tím též -za rozšířením obzorů, za objevením sebe sama
a je ochoten do další křižovatky kráčet se mnou a nebo ještě o kus dál, a je mi
ochoten předat kousek moudra a pak jít každý svou cestou. Vstříc novým chvílím,
pod hvězdami, nebo pod sluncem. Země mi dává sílu a vede mne, věřím jí, je má
pevná půda pod nohami, nikdy mne neklame, cítím jí pod capkami, i když zavřu
oči, slyším ji, když kráčím listím nebo lesem, když mi tenké větvičky křupou pod
chodidly, cítím tlukot kapek bušících do jejího vyprahlého povrchu, jsem hrdý na
ni, že mne nese, že je tu pro mne moje cesta, moje pochopení, moje budoucnost i
přítomnost zároveň. Teď jsem tu i o krok dál. Občas si sednu pod její tiché
výplody v podobě stromů i keřů, který mi popisuje půdu, říká: ,,já jsem dub, rostu v
podmáčené půdě, ale i ve skále se udržím, pokud se mne přidržíš, též tě přidržím,
nezklamu tě, bude mou ctí ti poskytnout jednu z mých uschlých větví jako hůl,
aby ještě našly uplatnění, nebo je rozlámej a vem si mé teplo a po cestě
pozdravuj mé bratry a sestry a i k nim se chovej uctivě. Je nás tu hodně, nás i
vás, ale každý jsme jiný, ty jsi kráčící muž se spravedlivostí na rtech i na
srdci.

 Rád poslouchám stromy, jak jsou staré, tak jsou moudré a v jejich
vráskách je soucit a krása, mají pochopení, duši a když nebe dýchá, každý zpívá
svou píseň šeptem, aby nerušil, jen konejšil.
Prohlíží si mne, ale nesoudí, i já si je prohlížím, s úctou.