poutník 2

Uvědomuji si, že jsem poutník.
Snažím se být co nejskromnější, přijímat od přírody to co mi nabízí a neohrnovat nos nad jejími dary a vše co ona, příroda může vzít zpět, jí vracím. Má mne ráda jako syna, dává mi vše co potřebuji, učí mne největším moudrům světa, učí mne vcítění, empatii, šetrnosti, učí mne citu pro mne i pro ní, učí mne vyváženosti a harmonii, učí mne jak být tím, čím jsem, jak být člověkem, učí mne že se nemusím stydět za to, kdo a jaký jsem. Když mám zájem zlepšovat se, mohu jí každý den svěřit své tělo a ona ví, jak se o mne postarat, v nepřízni počasí mne dovede tam, kde jsem chráněn, učí mne naslouchat a vnímat, ztišit se a učí mne jak slyšet vlastní intuici. Jak se nechat vést tou nejlepší cestou a nevzpírat se a tím jít i oklikou. Ale každá chyba, kterou udělám a připustím si jí, a jsem si ji schopen odpustit, mne posouvá dál po mé duchovní cestě, jako kroky posouvají poutníka stále dál: různým krajům, různým lidem, různým místům a novému poznání...

Nesnažím se dojít co nejdál, ale jít, protože jdu a užívat každý krok a vážit si toho, že jít můžu, že nejsem třeba na vozíku, jsem rád za melodii, kterou mohu opětovat kosům. Jsem rád za své zelené oči, které vidí barevný svět a modré nebe nad hlavou, nebo krásné mraky přínášející život všemu živému i mě, i mým dřevěným přátelům. Když spím, jsem jako oni. Oni sní celý život.
Někdy se zastavím a naslouchám, naslouchám všemu kolem i sám sobě, slyším po sobě pokřikovat dva ptáky, mají co dělat, když krmí svoje ptáčata, slyším hlásit srnce celému okolí mou přítomnost a v duchu mu posílám myšlenku, jsem přítel! Ale je mi jasné, že jsem narušitel, vážím si těchto zvířat. Člověk totiž není zvyklý ustupovat, ale podmaňovat, brát si a vlastnit...všechna zvířata ustupují před lidmi, kteří si zabírají území, asi znají to moudro o tom, že moudřejší ustoupí a já jsem v tom s nimi. Jsem taky jen zvíře, trochu jiné, ale přiznávám, že nejsem víc jak zvíře a nepovažuji se za člověka tak jako jiní, jako vládce nad vším, člověk přece nemůže vládnout, už se o to párkrát pokoušel, ale napáchal podle mne pouze víc zlého než užitečného. Podle mne, ten kdo se vydává za toho, kdo by měl o něčem rozhodnout, je ten poslední, který by rozhodnout měl. Člověk může rozhodovat pouze co se sebou, proto někteří putují hledají a objevují se, a jiní žijí usedle ve skupinách a buď se snaží řídit a ovládat a nebo se ovládat nechají. Ani jedno není ideální cesta a odejít mohou vždy, mohou jít, oprostit se, uzdravit se, mohou přijmout poznání, když budou chtít sundat klapky, které mají na očích, aby neviděli to, co není v souladu s chodem toho, co se člověku nepodařilo zničit. Když jeden ničí a my ho necháme, tak ničíme taky. Ale co je to ničit, kácet stromy je ničit? Daný strom jen uvolní místo pěti novým a ti se utkají v boji o nejsilnějšího a přežije jen ten nejsilnější. V ideálním světě není nic ideální, nejsou tam peníze za které jde skoro vše, není tam selekce zvaná nezdravá, zachránit za každou cenu i to co by nepřežilo, ale proč, vlastně je to pro přírodu dobře, ničíme sami sebe a příroda bez nás je mnohem lepší, lehčí, volnější, svobodnější. Příroda nás učí, jak s ní být v souladu, jak přežít, ale nemyslí jen na jedince, myslí na budoucnost populace, nejsilnější přežívá a dál nese svůj silný genetický kód.
I když se nepodílím, jsem spoluviník, ale jsem ten nejmenší a vím to, mám svojí hlavu, která nikomu nic necpe a v ní si sním, za chůze i před usnutím sním si svůj sen, to co je ideální, ale přitom vůbec ideální není, je ideální jen proto, neboť je reálný, ale nemohu říci, že vím jak by to mělo být. Je to jen tušení, pouhá domněnka, důkazy nejsou, důkaz je jen to, čemu uvěří naše vnitřní přesvědčení.

Měl bych zase vylézt ven ze sebe, ze svého nitra a všimnou si že už je večer, že už se stmívá, měl bych si všimnout rosy, která padá, ptáků, kteří už ztichli a sov, které se probouzí. Měl bych se zaposlouchat do kroků ježčích a měl bych pohlédnout do miliardy hvězd, které nademnou bdí, když já spím, ke kterým posílám svoje modlitby a přání a doufám, že se v tu chvíli někdo modlí semnou...