poutník 3

Někdy se zastavím pod třešní, nacpu si plnou pusu a pak zamyšleně stojím na místě
a drozdi se mi smějou, jak mi z pusy padá jedna pecka za druhou, rád jím i lesní
jahody a z borůvek mám modré rty. Jak tak chodím a počasí se mění, nemohl jsem si nevšimnout různých nálad a rozmarů počasí a tak jsem začal třídit různé druhy
větru, podle síly teploty a směru, podle fregvence a nárazů. Někdy se jen tak zastasvím a dívám se směrem k chaloupce, stojím tiše a nehybně a pozoruji
staré lidi a přemýšlím, co bude se mnou až budu starý, jestli budu jen
vzpomínat na mé objevování světa a okolí nebo jen zatrpkle čekat na příchod nového začátku.

 Dneska jsem šel a zakopl o kámen a říkal jsem si, proč jsem asi
zakopl? Že bych snad tahal nohy po zemi nebo se pod ně nedíval nebo snad mám
změnit směr, jdu snad špatně? Mám jít jinam, jinak, jak se to dovím? Nebo to není znamení, ale jen zakopnutí, které nic neznamená? Takhle jsem přemýšlel a šel dál a dál, od nikud nikam, jen se mi
zdálo, že moje myšlenky stále někam utíkají, až najednou byla tma, stál jsem v
chladném ďolíku, kde šuměl potok a kolem létaly stovky světlušek, honily se a
blikaly a já jsem za nimi chtěl jít, ale nevěděl jsem za kterou. Měl bych jít
spát, ale nechtělo se mi, chtěl jsem ještě jít a tak jsem se rozhodoval, zda jít
dolů nebo nahorů, ale po tmě je lepší chodit nahoru, protože když zakopnete, zem
je mnohem blíže, a proto jsem si vybíral ty nejstrmější kopce a čím byly
strmější, tím jsem byl unavenější a ospalejší, až jsem se svalil a usnul. Když
jsem se ráno probudil, zjistil jsem, že jsem usnul na tom nejvyšším kopci s
nejprudšími stráněmi, na samém vrcholku a tento můj kopec se vznášel jako ve
snu, vypadal jako ostrov plavoucí v bílém zpěněném oceánu a já byl ta třešnička
na dortu, jako by mne bůh zahrnul vší tou krásou, aby mi řekl: jsi tam kde jsi, a
je to to nejlepší co můžeš udělat. Věděl jsem to. Prostranství, které se
pomalu, ale jistě, začalo jako nanuk rozpouštět, paprsky toho, co se urputně, zarudle
drápalo z druhé strany protějšího kopce, jako obličej, co se omylem zabořil do
žahavých kopřiv. Neváhal jsem, otřepal jsem jehličí z hábitu lněného a
pokračoval dál s hřejivým skoro kotoučem v zádech, do té doby než se mezi mé
nebeské vyhřívadlo a mne nacpala nějaká veliká šedá velryba, ze které nejprv jen
voda kapala a pak ji na mne pustila docela proudem. Měl jsem docela žízeň,
ždímal jsem šátek a hasil žízeň a voda byla sladká, čerstvá a voňavá a
chutnala skvostně, jako když má někdo na něco velikou chuť a tu já měl právě na tuto vodu. Uhasil jsem ji a byl jsem šťastný. Maličký flíček pod verlibou, maličký flíček mezi kopci,
maličký flíček v síti řek, maličký flíček na ubruse světa. Malý ale šťastný,
vděčný za vše a spokojený z ničeho. Našel jsem radost země, která se dělila s
maličkostmi, které měly obrovský význam a já ho začínal chápat. A po každé jsem
odcházel obohacen dál a dál, a přitom nebylo kam dál, vždy jsem byl tam, kde jsem
šel, jakoby se mi samotná zem pootáčela pod nohama, ale v noci jsem se k ní
přitiskl a miloval ji z blízka srdcem a ona se tiskla ke mě a nebyla to jen
gravitace. Nenechala mi ublížit, a když jsem byl tak nešikovný a orval si lýtka
a holeně o ostružiní, hojila mne silou jitrocelí, co každou ránu snadno zcelí. A
krásně bylo pod sluncem...

 A den, ve který jsem se narodil před mnohými roky,
nebyl ničím zvláštní, byl krásný svou všedí obyčejností a neházel na jiné dny
svůj stín svou vyjínečností neboť vyjímečný nebyl, ale byl stejný jako každý jiný den a v tom byla jeho krása. Vážil jsem si každého dne, každé hodiny každé minuty, své vědomí jsem
nechal, aby se rozptýlilo a čas najednou začal plynout pomaleji a já mohl
pozorovat a zkoumat každou kapku, když padala a jemně se vlnila obtékajícím
větrem.
Když jsem usedl pod starý dub, vracel jsem se v čase a vysedával pod ním s
potulnými rytíři a popíjel s nimi medovinu a rozprávěl s kupci, kteří táhli na
severovýchod se zbožím všeho druhu a s kyselým vínem. Než jsem se vytrhl opět ze snění a šel dál a než začalo pršet a
než jsem se skryl pod lopuchy a poslouchal jak kapky buší svými podpatky do
velikých listů a pak žlábkem na jedné straně stonku voda stéká malými potůčky k
mým nohám a do mých dlaní a ta voda zase chutnala jako to víno kupců...
Šel jsem dál a snil na každém kroku o tom, co se tu ve všech vrstvách hluboké -nejhlubší historie odehrávalo a čas se zdál jako přítel který píše osudy a příběhy jen tím, že je.