Trochu lhát se může

„Všimni si, že se ani v sedmdesáti nebojím zkoušet nový věci,“ radovala se máma v sobotu, pak zastrčila brčko do ledu a s přivřenýma očima vycucla ode dna rum s třtinovým cukrem. „Mňam. Odteď nic jinýho nepiju!“

Aby nás to nepřišlo tak draho, donesla mi Libuška kytku máty.
Před odchodem jsem se u ní stavila v kanceláři, abych jí poděkovala.
„S tou paní jsi mluvila?“ odtrhla zrak od obrazovky.
Ohlédla jsem se, ale u recepce nikdo nestál.
„Volala dneska asi třikrát, ale ty jsi zrovna někde lítala.“
Podívala jsem se na hodiny nad její hlavou. Neměla jsem chuť zjišťovat, kdo mě shání po pracovní době. Nerozhodně jsem přehodila pugét do druhé ruky.
„Třeba se ozve zejtra,“ řekla Líba, už zas soustředěná na čísla na monitoru. „Musím odtud vypadnout do šesti, nebo mi ujede vlak“.

Venku jsem se postavila zády k větru. Peprnou kytku jsem zastrčila do podpaží, abych mohla plamínek chránit dlaní, přesto zhasínal dřív, než jsem si stačila připálit.
Dívka, která se opírala o sloup v podloubí obchodního domu mému zápolení posměšně přihlížela. Napadlo mě, že u ní možná tolik nefouká, a popošla jsem blíž. Ještě několikrát jsem nadarmo škrtla, než se zapalovač konečně rozhořel. V tu ránu ale stála u mě, a ohýnek sfoukla. Snad mi chtěla dát najevo, co si myslí o kouření na veřejnosti.
„Nechci se hádat,“ zašermovala jsem cigaretou a obrátila se k odchodu, ale chytila mě za ruku.
„Nechte ho na pokoji,“ řekla.
Neměla jsem tušení, o čem mluví.
„Proboha, koukněte se občas do zrcadla!“
„S někým si mě asi…,“ nasadila jsem konejšivý tón, ale přerušila mě:
„Copak to se dělá? Tahat chlapa od rodiny? Od dětí?“ Na moment jí došel dech. Pak se zeptala: „Řekl vám vůbec, jak na tom jsme?“
Překvapilo mě, že si nás pořád ještě nikdo nevšímá. Možná ani nemluvila nahlas, to jenom mně se zdálo, že křičí.
„Obávám se, že si mě s někým pletete,“ zavrtěla jsem hlavou.
„Já to doma nechci,“ podala mi igelitovou tašku, a když jsem se nepohnula, upustila ji na zem.
„Nechte nás na pokoji!“
„Já vás přece neznám,“ bránila jsem se chabě.
Sehnula se pro tašku a nastrčila mi před oči mou knížku, jako by to byl čehosi důkaz.
„Já nevim,“ pohnula lehce rameny. „Co už musí ženská dneska udělat, aby…“
„Počkejte,“ zadržela jsem ji. „Nechcete si na chvíli někam sednout?“
Rozhlédla se po betonových lavičkách před obchodním domem.
„Za rohem je kavárna,“ kývla jsem bradou k zadnímu vchodu.

Konečně jsem si zapálila. Ona se zatím pokoušela potopit kopeček zmrzliny ve sklenici s vlažnou kávou. Nedal se, vždycky znovu se vynořil nad hladinu, ale zmenšoval se nám před očima.
„Rozzuřilo mě, že vás vzal do Turecka,“ řekla.
Nadechla jsem se k námitce, ale zarazila mě:
„Prosím vás, nezapírejte. Našla jsem mu v pasu razítko.

Přiznávám, že si na pravdě příliš nezakládám. Většinou ani nepoznám, když mi někdo lže. Když jsem se před patnácti lety vrátila uprostřed pracovního dne domů, a ve dřezu našla talíř a na lince obal od čínské nudlové, nechala jsem si namluvit, že se k nám někdo vloupal, aby v klidu poobědval.
„Tomu jsi nemohla věřit ani ty,“ ťukají si dcery dodnes na čelo. Nechápou, že na pravdě někdy houby záleží. Třeba se mi tenkrát na ně nechtělo hledět zkoumavým zrakem a přemítat, která z nich mi lže.

„Co to máte za morálku?“ zvedla zničehonic oči od kávy. „Vytrubovat do světa, co jste spolu prováděli v posteli?“
Pak se na židli zaklonila, a přehodila nohu přes nohu. Byla na boso, nehty na nohou nalakované na růžovo. Takové prstíky by Jindřich jistě žužlal rád.
„Vám je to k smíchu?“ vyprskla rozhořčeně.
„Poslouchejte, to je nedorozumění,“ položila jsem jí ruku na předloktí. „Pitomá shoda náhod.“
Stiskla rty:„Proč mi lžete?“
„Tak dobře,“ odhodlala jsem se. „Slibuju, že se s ním už nikdy neuvidím.“
„Slíbit nestačí,“ narovnala se.
„Mám vám přísahat?“ rozhodila jsem ruce. „Myslím to vážně, nechci mít s vaším mužem nic společnýho.“

Máma zabodla brčko do ledové tříště. Oči jí nad sklenicí máty svítily jako dva uhlíky.
„Dobrý je to,“ pochvalovala si. „I když v sobotu to možná…,“ odmlčela se a pak rychle dodala: „ale dneska je to ještě lepší.“
Vycucla ode dna trochu rumu s třtinovým cukrem a zeptala se:
„Takže ty sis ho vymyslela?“
„Chtěla jsem to mít napínavý,“ přikývla jsem. „A cejtila jsem se opuštěně.“
„Vymyslela sis bubáka a on tě teď bude chodit strašit,“ zachichotala se a sodovka ve sklenici zabublala.
„Napadlo by tě, že si na tebe přijde došlápnout manželka literární postavy?“ zeptala jsem se.
„Na mě ne,“ zabublala máma. „Já pořád říkám, že se lhát nemá.“
Mlčky jsme srkaly mojito, a venku se stmívalo.
„Dokud mi Prcek lhal, že mě miluje, bylo nám spolu báječně,“ namítla jsem. „A víš co? Lhát se možná nemá, ale vymejšlet si člověk trochu musí.“