Cesta městem

"Frankovku za stovku." křičel žid na Václaváku. Lidé jakoby nic procházeli kolem. Asi jim už alpa nevoní. Myslím si.

"Dobrý den pane, jaký máte tarif?" ptá se mě hezká slečna o kus dál. "Děkuji...dobrý. Sbohem." odpovídám snažíc se být milý.

"Pane přispějte na hluchoněmé, prosím." říká lacině oblečená dívka. Protože mluví, soudím, že je hluchá a proto beze slova odcházím.

Dostávám se k metru. Jdu kolem tří žebráků. První jen natahuje ruce, druhý má před sebou kelímek a třetí asi poučený z filmů má před sebou klobouk. Každému jsem hodil pětikorunu. Nevím proč, ale s těmihle lidmi cítím. Snad, že jsem tak málem skončil.

Vcházím do prostor metra s pocitem, který může mít jen člověk co si myslí, že vykonal dobrý skutek. Hned na kraji mlčky nabízí nějaký muž v černém časopis. Sotva udělám pár kroků osloví mě mladík v hezkém obleku: "Dobrý den pane, znáte výhody kreditní karty naší společnosti?" "Jsem taxikář." odpovídám. Vědom si etického kodexu té jeho banky. Mladík ustupuje z cesty a oslovuje další oběť.

Míjím slečnu zastupující greenpeace. Spíše se štěstím, protože zrovna byla otočena zády. Kupodivu jsem se díky ní zamyslel nad stavem dnešní přírody.

Konečně jsem na nástupišti. Tady je to zóna míru a klidu. Tady po člověku nikdo nic nechce.

Omyl! Revizor chtěl. Tak vehementně jsem se snažil vyhnout všem těm potřebným. Všem "obchodníkům" a žebrákům, že jsem si dočista zapomněl koupit jízdenku.

Teď sedím v metru. Se svou draze koupenou jízdenkou v ruce. Přemýšlím o dnešních lidech a institucích. Mě nikdy nenapadlo po někom chtít něco aniž bych si to zasloužil. V práci dělám přesčasy, které nemám placené, jen proto aby ostatní viděli za co dostávám výplatu. Doma pomáhám ženě s úklidem, protože ona mi vaří a já nechci, aby si myslela, že ji mám za otroka. Proč si lidé na ulicích myslí, že mají právo po mě chtít víc než je třeba odpověď na otázku : "Kolik je hodin?"

Nevím, ale stejně už je konečná. Vystupuji a kolotoč začíná znova : "Revize jízdenek, prosím...