SLANINA A VAJÍČKA - rok první

Tu ideu, odstěhovat se na starý Albion, v sobě nosím od velice ranné puberty. Bůh ví proč. Snad pro to, že ideální vzdálenost mezi mnou a mojí rodinou je 1000 kilometrů. Rodince jsem tedy zamávala maturitním vysvědčením a sedla do letadla s vidinou popíjení čaje u krbu na květované pohovce každý den o páté... Měla jsem nutkavý a mírně panický pocit, že je něco špatně. Všechno mi prošlo až moc snadno. To se mi nestává. Uklidňovala jsem se tím, že mě snad konečně po všech fackách Ruka osudu začala hladit.

Drze jsem si podala přihlášku na jedinou univerzitu v Británii, v Čechách jsem se neobtěžovala vůbec. Vyšlo to. V září jsem měla nastoupit do nulťáku (na prvák jsem přece jen dost drzosti neměla).

Kompenzace tohoto pohlazení přišlo velice záhy i když dneska Ruku spíše podezřívám z chvilkové nepozornosti. S přítelem jsme dostali šok z každonenního sdílení 20m2. Po roce a půl vídání se v nejlepší kondici jednou za pár měsíců, přinejlepším týdnů udělalo své. Vzájemný šok z hluboce zakořeněných návyků byl veliký... Popis těchto by vydalo na román. Dále tu bylo mé definivní zjištění, že na samotě u lesa (s velmi chatrným internetovým signálem) vydržím možná romantický víkend, se skřípěním zubů i týden, ale tam už moje nervy vypovídají službu... Kopce, tráva, les, stáda ovcí pasoucí se všude kolem, může mi někdo vysvětlit, co je tak skvělé na tom, mít nejbližší autobusovou zastávku kilometr cesty (za každou cestu do města člověk vyhodí 15GBP)???

Neméně velký problém nastal s ubytováním. Vzhledem k výše uvedeným důvodům bylo zcela nemyslitelné, abych s přítelem sdílela jeho hnízdo. Každá cesta do školy by mě stála bez mála 30GBP(ne zpáteční) a trvala tři a půl hodiny. Na kolej jsem nechtěla, není tam soukromí a je předražená. Původní plán byl, že přítel koupí nějaký investičně zajímavý dům či byt, který za dobu mého studia zvelebíme a po něm prodáme. Super plán, že? Nestalo se, prázdniny se krátili a krátili.... Nakonec jsem se 19. září nastěhovala do totálně prázného bytu pronajatého přičemž 20. ráno jsem měla první přednášku.

Někdy po prvním měsíci studia jsem přišla o veškeré iluze, které jsem si dělala o třídě spolužáků sdílející tentýž zájem: fotografii. Víc jsem se opravdu mýlit nemohla. Moji spolužáci totiž sdíleli stejný zájem, ale byli to divoké noci v barech, na diskotékách a na kolejích a tento rozhodně nesdílejí se mnou. Jediné v čem mě to utvrdilo je přesvědčení, že žít na koleji je zlo. Ten kravál bych nepřežila! Ano, párkrát jsem to s nimi přece jen absolvovala (člověk se snaží být přátelský, že) a v deset jsem byla ráda, že jsem konečně doma.

Snad tady vyvstává otázka, proč se neseberu a nevrátím do Prahy? Protože nechci. Protože ačkoli tu mám ustláno spíš v šípku než na růžích, není to tady o nic horší než tam. A hlavně: miluju svojí školu. A to opravdu. Ne snad že by nebyli věci, které bych si nechtěla odpustit, ale... Tady se pracuje na rozvoji kreativity a ne na jejím postupném ubíjení. Procento věcí které musíte udělat prostě proto a těch co opravdu někam posouvají je velice dobře vyvážené (řekla bych 1:4). A musím říct, že za ten rok tady, jsem začala o focení přemýšlet zcela jinak, než doposud. Krásný obrázek už není cíl, ale prostředek k něčemu daleko většímu.