Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seSLANINA A VAJÍČKA - prázdniny
Autor
Sarlota.Alli
Právě jsem se na Facebooku dozvěděla, že jsem blázen. Poslala jsem tam odkaz na svoje fotky, na svojí novou webovou stránku s e-shopem... Komentář spolužačky se tázal, zda mi připadá normální dělat „školní“ činnost i během prázdnin. Ano, připadá! I když se nad tím musím usmát. Protože tehdy v Praze, když jsem studovala propagační výtvarnictví, by mě ani nenapadlo, že bych o prázdninách vzala tužku do ruky. Takže vlastně chápu, proč se ptala...
Přestěhovala jsem se z bytu do pokoje. Má spolubydlící je divná. Většinu času ani nevím, zda je či není doma. Nekomunikuje, za dva měsíce spolubydlení jsem od ní neslyšela jedinou rozvitou větu. To s jejím přítelem, který je tam jen sem tam přes víkend, si pokecám spíš... Trůdy je Němka. Východní. Je přehnaně čistotná a miluje osvěžovače vzduchu. Víc o ní nevim. Míra ticha (velice trapného), které je ta holka schopná vyprodukovat mě brzo dožene do blázince. Otázka by mohla znít, co vlastně chci. Kolej je mi moc hlučná a teď si stěžuju na ticho. Chtěla bych spolubydlícího, který normálně pozdraví, když vejde do společného bytu a který je schopen u televize udržovat společenskou kenverzaci, nebo se aspoň zeptat, když chce přepnout kanál.
A taky se jedu na tři týdny podívat do Prahy. Jestli je vám divné, že prostě nenapíšu „domů“, tak proto. Že tam doma není. Doma jsem tady. Z čehoš vyvstává další problém. Jak to proboha přežít? Laxní přítomnost mé biologické matky mě přivádí k šílenství. Babiččiny výtky se střídají s pláčem a vyčítáním, že jsem opustila loď! „Jediná vnučka!“ Babičku mám ráda, samozřejmě, ale z dálky a po telefonu je to jaksi... stravitelnější. Děda, Ten jediný mi dělá opravdu starost. Nevyčítá, nekomentuje, jen se tiše obává. Obává se, že do příští návštěvy nevydrží a já se bojim taky. Stárnutí je děsivý proces. Nemyslím děsivý v případě, že jej prožíváte, je mnohem děsivější v případě, že jej pozorujete u svých blízkých. V mém případě je každých pár měsíců jako bych je neviděla deset let.
Tady za sebou nechávám svojí kočku v láskyplné péči svého přítele, která spočívá v soustavném překrmování a nemučení kartáčem (číča je dlouhosrstá). Takže po třech týdnech očekávám boj s drápy při stříhání cucků a dietku... V Praze čeká babiččino láskyplné překrmování mne. V tomto případě pociťuji hluboké zadostiučinění. Od raného dětství mi babička s hrncem svíčkové na stole vyhrožuje, že budu-li „žrát“ , nebude mě žádnej kluk chtít. Teď se babička spíš stará o to, aby přítele nechtěla žádná jiná tím, že mu vždy napeče astronomické množství velice kalorických sušenek o kterých můj přítel prohlašuje, že mají afrodisiakální účinky.
Po návratu mě čeká další stěhování, jelikož spolubydlení s Trůdy (a bez kočky) mě vážně nevyhovuje. Našla jsem pokoj v krásném domě s příjemnou bytnou, která si do bytu touží nastěhovat spíš mojí chlupatou hraběnku a mě patrně bere jako platícího ošetřovatele. Tak mi to vyhovuje. Společenská konverzace na kočičí téma a prostorný pokoj v krásném domě z dvacátých let. Je tam velké okno na jehož parapetu se kočka může vyvylovat jak to má ráda a pro mě dost světla. Tak budeme obě spokojené. Nebýt ten dům tak daleko od centra města tak začnu ruku osudu podezřívat z dalšího mikrospánku...