Okna

"Dědo, ona má v nose korali!" Řve babička v předsíni, zatímco já v duchu děkuji své sestře za to, že si nechala propíchnout nos a odsunula tím větu: "Bože, vy jste ale vyrostli!" Až na druhé míso. 

"Ty taky musíš mít všechno, co?" Přitaká jakoby vzrušeně děda, aby ho babička neuřkla.

                Následuje tradiční zasednutí ke stolu a demonstrace babiččina krmícího reflexu. Skrz výčitky týkající se mojí téměř roční absence sním na devadesát percentil králíkem kontaminovanou sekanou.

                "No a na pohřbu pani Novákový..." Chopí se babička již tradičního tématu.

                Nikdy jsem nezažila větší stmelení naší rodiny, jako když se polohlasně spiklenecky smějeme nějaké babiččině stereotypní větě. Je to od nás poměrně ubohé, leč v zoufalství se směšnost "upgraduje". Vždy je jasné co bude řečeno, pokaždé to však přichází v trochu jiném sledu.

                Za normální se pokládá probrat u jídla choroby, úmrtí, pohřby, jak "těch katolíků", tak evangelíků. Katolické jsou líčeny s jistou nadsázkou (jako by se jednalo o nějakou úchylku) a zakončené benevolentním: "No, ale já VŽDYCKY říkám, že je to jedno, věříme přeci všichni ve stejného Boha.".  Načež odmění triumfálním úsměvem celý stůl, ten za nímž zasedá jeden ateista vedle druhého. Nikdo nemá sílu oponovat. Invektivy totiž zůstávají v lepším případě nepochopeny, v horším se na ně reaguje nějakou univerzální větou o naší generaci, či tom, že máme všechno, nebo že každej to má jinak.

                "No a nakonec musela jít na tu operaci dvakrát, protože jí to tam prej nějak špatně udělali a hnisalo jí to!" Dopoví babička ověřenou informaci a s blaženým výrazem zastrčí lžíci do pusy. Ostatní u stolu předstírají, že se jim jídlo nepřestalo chutnat. Přejde se na téma králíci, asi aby se děda necítil odstrčeně.

                "No a Micina si moc pošmákla na těch vnitřnostech."

                "No jo dědo, ona ví, že na ní nikdy nezapomeneš." Odvětí babička s laskavým výrazem milující manželky z reklamy na cornflake. Asi nejsem schopná spatřovat tu romantiku, vidím spíš něco jako Adamsovic rodinu. Jednou měli dokonce jednoho ušáče pojmenovaného po mě. Nestěžuju si.  Ne každý může říct, že ho jeho prarodiče samou láskou snědli.

                Naštěstí dojíme a konverzace se ubírá směrem: letošní úroda ovoce.

                "A až nebudu mít co dělat, tak ty třešně přeberu."

                "Lidi, děééédo! Tobě už se to někdy stalo?"

                "Vždyť víš, že před pár lety."

                "To mě se to teda VŽIVOTĚ nestalo!"

                Kde se bere ta teatrálnost stáří? Ten dogmatismus a přesvědčení, že jimi žitý způsob života je ten jediný možný, správný, morální!

                "Na tohle nemám!" Syknu na sestru.

                Během pikosekundy se ocitneme venku. Pochopitelně se ovšem zkontroluje, co máme na sobě a jsme podrobeny výslechu kam jdeme a v kolik se vrátíme. Všechno se tady monitoruje. Babička má nejspíš krizi identity a supluje CML. Jako by nestačilo, že je pokoj ve kterém spíme průchozí,  do dveří jsou umístěna okna ve kterých se co každou chvíli objeví buďto její květák, nebo dědova pleška s přívětivým výrazem. Procházku protáhneme, na nejdelší možnou dobu, jenž je v kompetenci místních končin. Městečko je totiž tak trochu na téma: Vítejte uprostřed ničeho!

                "Tak kde jste všude byly?" Babička zní jako kdyby si dělala legraci, ale nedělá. Někdy nechápu jak se jí mohly udělat tak krásný vrásky od smíchu.

                "Tak v Musée d´Orsay." Její socialisticky založené uvědomění to pochopitelně nechápe, nechápalo by to i v řeči jí srozumitelné. Takhle se můžu utěšovat, že je to chyba  mojí interpretace.

                "No, v Louveru měli zavříno!" Přitaká má sestra, záměrně zaměňujíc e za i, jak je v těchto končinách, naší kamarádkou nazvaných "Chcíppsicích", zvykem. Ve Spolku měli totiž taky zavřeno.  Nebyla by "káva od Žida"?

                Úpím, abych se odreagovala, píšu. V tom se rozrazí dveře a do pokoje vchází děda.

                "Co to tu tak píšeš?"

                "Něco do školy." Zalžu, upřímně říct mu: "Tak, neuvěřitelně mě s babičkou fascinujete, nebo ne, štvete a tak to tady házím na papír." Dá svou levou ruku dělníka, (je totiž levák) do ohně, neb je přesvědčen o mé nadsázce a ironii.

                Přisedá si, cítím se provinile. Jeví zájem o můj notebook, tak mu předvádím, co s tím jde všechno dělat.

                "A ty obrázky máš schovaný tady." Začínám znova, vysvětluji co jsou to ikony, složky, soubory, programy. Myšlenku o hardware a software si nechávám pro sebe. V tom mi konečně téměř po dvaceti letech dochází, jak jiné jsou naše světy, jak nepochopitelná jsou okna do těch světů. Zatímco ta dědova jsou skleněná, na ty druhé vlastní autorská práva společnost Microsoft. Naše generace nedělí jen ony omílané zkušenosti války a totality, ale i vnímání slova Opera. Mí prarodiče (kdyby nebyli tak uvědomělí, jak jsou) si na ní klidně půjdou sednout, ale nikdy skrz ní nepoznají co je to internet. A v tom je mi dědy strašně líto, ne proto že po většinu svého dětství neměl co jíst, zažil okupaci Německem a válku, ani proto, že si jako dítě hrál s municí a celý svůj zbylý život dřel jako kůň, aby stvrdil myšlenky systému, jenž mu přišel fér a posléze, tedy v systému novém, mu bylo nadáváno do komunistů. Chce se mi brečet z toho, že si nikdy nezahraje Bulánky po síti! A TO JE FAKT NEFÉR!